Davide, po více než deseti letech jsi nastoupil, sice do přípravného, ale opravdového zápasu. Jak ses během duelu s Blanskem na ledě cítil?

Cítil jsem se dobře. Hlavně jsem se na to moc těšil. Silově to bylo v pohodě, fyzicky taky, i když mi chvílemi docházel dech, ale s tím jsem počítal. Přeci jen to byl první zápas po hodně dlouhé době.

První přípravný zápas má vždycky svá specifika a nedají se podle něj dělat nějaké velké závěry. Přesto – na čem bude podle tebe potřeba nejvíc pracovat?

Je to tak, jak říkáš – po prvním zápase se nedají dělat nějaké velké závěry. Je škoda, že se nám nepodařilo dát nějaký gól, protože možnosti na to byly. Pracovat musíme úplně na všem. Musíme se víc a lépe sehrát. Máme výbornou první lajnu a až se sehrají, tak ti kluci jsou schopní si to dávat opravdu naslepo. Zlobila nás hra ve středním pásmu, kde si soupeř jezdil, jak se mu zachtělo, ale ještě je čas, musí si to sednout.

Trenér Kuba po zápase vyzdvihl výkony brankářů Adama Běhala a Jakuba Mládka. Oba mladíci se předvedli ve velmi dobrém světle, souhlasíš?

Rozhodně. Jsou to oba mladí kluci a chytali perfektně. Je to samozřejmě úplně jiný golmanský styl, na který jsem nebyl zvyklý (směje se), ale i to si časem sedne. Myslím si, že do sezony budeme mít vyrovnanou dvojici a že se kluci budou dál jen zlepšovat.

S trenéry jste se o tom určitě určitě bavili – jaká by měla být tvá role v týmu?

Popravdě jsme se o tom zatím ani moc nebavili. Já trenérům řekl, že mám chuť hrát, že s týmem nějaký čas potrénuju a uvidíme. Chtěl bych být pro mančaft přínosem, jinak by to ani nemělo smysl. Chtěl bych pomoct stmelit kolektiv a mladým klukům něco předat, aby se posouvali trochu víc dopředu.

Co tě přimělo k tomu, že jsi po dlouhých letech sundal brusle z hřebíku a vrátil se opět aktivně k hokeji?

Já vlastně ze sportu a z aktivního způsobu života nikdy nevypadl. Po konci aktivní hokejové kariéry jsem si dal chviličku pauzu a pak jsem se sedm nebo osm let věnoval aktivně kulturistice. Bylo to na vyšší úrovni, ale žádný závod jsem neabsolvoval, protože bych asi nezvládl držet dietu. Ale pětkrát a někdy i šestkrát týdně jsem chodil do těžké dřiny. Po těch pár letech se tělo ozvalo a řeklo, že činek už bylo dost. No, a protože jsem typ člověka, který nedokáže jen tak sedět doma na zadku, tak jsem si řekl, že když se silově a fyzicky cítím vlastně líp než před těmi deseti lety, kdy jsem končil s hokejem, tak to zkusím obout znova a zkusím pomoct konečně hodonínskému hokeji v jeho nové éře.

Jeden z důvodů byl i článek o Milanu Nedomovi, který jsem četl někdy před dvěma lety a se kterým jsem hrával v mládí za Zetor. V článku bylo, že shodil 45 kilo a že ve 48 letech znovu obouvá brusle. Ani nevím, jak to dopadlo, ale řekl jsem si „Ty vo*e, že by ses potkal ještě s Nedičem“? Takže i tohle mě trochu nahlodalo, že bych to mohl ještě zkusit.

Pomohla ti v rozhodování i jarní exhibice, na které sis zahrál v týmu hodonínských legend? Jaké to bylo potkat se po letech s kamarády v jednom dresu?

Ta exhibice byla naprosto super a bylo skvělé se s klukama zase po dlouhé době setkat na ledě, ale že by to mělo nějaký úplně zásadní vliv na mé rozhodnutí vrátit se znovu k hokeji, to ne.

Na soupisce B-mužstva je sedm hráčů, kteří nedovršili dvaceti let. Čtyři z nich si dokonce ještě nemohou ani dát pivo. Jak se v kabině, v níž by většina spoluhráčů mohla být klidně tvými syny, cítíš?

Já tohle vůbec neřeším a nevnímám. Ani jsem se vlastně nedíval na soupisku, kolik je komu let. V podstatě to nehraje žádnou roli. Ale je pravda, že pokud je tam tolik mladých kluků, tak budeme asi muset dát na ledničku nápis „OTEVÍRAT AŽ OD 18 LET“… ale kluci dorostou a tu ledničku si taky brzo otevřou (směje se).

Je pravda, že by to mohli být mí synové, vždyť má nejstarší dcera už má třicet, nejmladší čtrnáct… ale že bych klukům dělal nějaká kázání jako otec, to vůbec. Jsme jeden tým, a jestli ten má pětadvacet a jiný kluk sedmnáct, to je úplně jedno. Samozřejmě, že z věku plynou nějaké povinnosti, ale to je v hokejové kabině úplně normální věc. Ale že bychom se my starší na mladé vyvyšovali a nutili je sekat latinu, jako to bylo třeba v osmdesátých letech, tak tohle už dnes vůbec neplatí.

Ty sám jsi v tehdejším A-týmu Baníku na přelomu osmdesátých a devadesátých let začínal taky jako velmi mladý hráč. Jak na tuto dobu vzpomínáš?

Vzpomínám na ni často, občas zajdeme s tehdejšími spoluhráči na pivko a vzpomínáme na to, jaké to bylo, když jsme v sedmnácti letech naskočili za pana trenéra Kepáka do první ligy v dresu Baníku. Pan Kepák byl skvělý trenér. Ale tehdy to prostě bylo všechno úplně jinak. Kabina byla rozdělena na mazáky a na nás zobáky, takže jsme museli makat o hodně víc než ti starší zkušenější borci.

Kromě klasických puků to ale byl třeba i úklid kabiny, prostě věci, které se dřív dělávaly na vojně. Možná to bylo k něčemu dobré, možná ne, ale když to vezmu ze svého pohledu, tak mi to spíš svazovalo ruce. Když sis jako mladý na toho staršího něco na ledě dovolil, třeba jsi jej na tréninku obral o puk, tak tě tak sekl přes zápěstí, že jsi mohl klidně odjet do nemocnice.

Taková ta doba ale prostě byla. Mladí si nesměli dovolit nic. Dnes je to plně jinak a myslím si, že to tak je dobře. Respekt tam určitě být musí, ale z obou stran.

V čem je podle tebe v mladých hráčích tehdy a dnes největší rozdíl?

My jsme tehdy měli v hlavě jen jediné – hrát hokej, prosadit se co nejvýš, aby to bylo naše živobytí. Myslím si, že to tak v osmdesátých letech měla většina kluků. Navíc se nedalo ani cestovat do zahraničí, takže pro mě byl číslo jedna hokej. Dnes to mají kluci trochu jinak. Bez školy a bez vzdělání to prostě nejde. A skloubit hokej a školu není nic jednouchého. Klobouk dolů před klukama, kteří to dokážou. Budu se už asi opakovat, ale ta doba tehdy a dnes se moc srovnávat nedá.

Jaká máš od nadcházející sezony očekávání ze svého osobního pohledu?

Teď musíme dobře potrénovat a dát mančaft dohromady, aby si lajny sedly a aby vše fungovalo. Myslím si, že tým máme dobrý, mladí kluci se zapojí a budou se zápas od zápasu zlepšovat. Teď jsou ještě trochu ustrašení, ale jak se oťukají, tak to na nich půjde poznat.

No a u mě to bude hlavně o tom, jestli bude držet zdravíčko. A pokud bude, tak nevidím žádnou překážku v tom, abych měl parádní sezonu. Důležité bude, abych byl pro tým přínosem. Pokud ucítím, že tomu tak není, tak uvolním místo mladším. V mém věku to už je hlavně dřina, snažím se nevynechat žádný trénink a uvidíme, co na to budou říkat trenéři (směje se).