SHKM Hodonín

Historie stadionu

Stavba a využití zimního stadionu v Hodoníně

Dějiny hodonínského hokeje se mohly do konce padesátých let dvacátého století počítat jako předválečné a poválečné. Po vybudování zimního stadionu a jeho zprovoznění v roce 1958 se právě tato stavba stala dalším mezníkem ve vývoji hokeje a odstartovala i rozvoj krasobruslení. A opět zimní stadion byl hlavním předmětem velkého konce a znovuzrození ledních sportů na přelomu století.

Zatímco počasí a rostoucí náklady na provozování hokeje v šedesátých a sedmdesátých letech postupně utlumily soutěžní činnost oddílů v okolních městech a obcích, Hodonín se díky kryté hale s umělým ledem vybudované v rekordně krátké době za velkého podílu brigádníků, sbírek a místních podniků jako první na jižní Moravě a čtvrtý v republice stával centrem ledních sportů. Bruslení na umělém ledě bylo do té doby i v Evropě výsadou.

Hodonínský zimák byl vyhlášený v celé republice velmi kvalitním ledem, který nabízel i v letních měsících, a hokej na něm zase vysokými diváckými návštěvami.

Postaven byl ve slohu předválečného funkcionalismu. Dominantním prostorem byla hrací plocha, ze tří stran obklopená tribunami pro stojící diváky, podélná pravá strana sloužila sedícím návštěvníkům. Čela krátkých příčných stran sloužila jako hlavní vstupy, ze strany parku pro návštěvníky sportovních akcí, ze strany ulice Svatopluka Čecha pro technickou obsluhu.

Ledová plocha hodonínského zimního stadionu na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy se interiér stadionu dokončoval. Na pohledu směrem k zadnímu východu jsou patrné první deskové mantinely, zavěšené osvětlení, vlevo střídačky, vpravo konstrukce tribuny. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Na stadionu se konaly turnaje a přebory, využívala jej ligová mužstva i krasobruslaři k tréninkům a v letní přípravě, zastavovaly se zde k přátelským utkáním i celky z ciziny, lední revue, na zimním stadionu natáčeli filmaři, byl společenským centrem i mimo sezonu, sloužil dalším sportům, výstavám a koncertům.

I když se po roce 1995 stal neobvyklou raritou - asijskou tržnicí, podařilo se jej po několikaletém chátrání a několika únicích čpavku z nezajištěného chladicího systému za cenu rekonstrukce uchovat a vrátit původnímu účelu, tedy sportu. Následující část popisuje budování a ukazuje využití zimního stadionu mimo hokej a krasobruslení v první etapě jeho existence.


První úvahy o zimáku

U školky v blízkosti parku na tenisových kurtech na místě dnešního zimního stadionu se v roce 1954 připravovaly další kurty, prováděly se tam zemní práce a srovnaná plocha mezi nahrnutou zeminou byla ideálním místem pro kluziště. Poprvé tam hokejisté nastříkali ledovou plochu v zimě 1954, a vznikla první myšlenka vybudovat tam zimní stadion.

S dalším rozmachem hokeje přibývali zájemci o hru, avšak přírodní kluziště a skromné podmínky už nevyhovovaly rostoucím nárokům. Tehdy už se ve městě objevily vážné úvahy o vybudování kryté haly s umělým ledem. Tyto stavby začaly vyrůstat v Evropě i u nás.

Kolektiv pracovníků Slokova pod vedením kotlářského mistra Jana Marenčíka (druhý zprava) na stavbě zimního stadionu. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Zimní stadion měl pro hokej nespornou výhodu - vyloučil by vlivy počasí a poskytl by hokejistům i patřičné tréninkové zázemí, byl ale hodně nákladný. Bylo proto nutné sjednocení sil i prostředků, ve městě vznikla v roce 1956 sloučením několika tělovýchovných jednot TJ Slovan.

V jeho věci se angažoval mimo jiné hokejista a trenér Drahomír Gajoš, myšlenku v té době podporoval tajemník nejvyššího stranického orgánu ve městě OV KSČ Josef Klimoš. A tak do Prahy na ČSTV a vládu putovala důvodová zpráva a žádost o povolení a dotaci stavby. Velká rivalita vládla v hokeji i v otázce budování zimního stadionu mezi Hodonínem a tehdejším krajským Gottwaldovem. Tam ale nakonec začali kvůli rozvodňování řeky se stavbou později, zato však s větší státní podporou.


Stadion dostal zelenou, ale omezenou dotaci

Vláda v roce 1957 stavbu zimního stadionu schválila v rámci akce Z v tělovýchově, tedy s omezenou finanční dotací. Hodonínská veřejnost i všichni hokejisté tuto zprávu každopádně přivítali. ČSTV pověřila investorem a později provozovatelem stadionu Tělovýchovnou jednotu Slovan Hodonín vzniklou v roce 1956 sjednocením všech tělovýchovných jednot ve městě - Baník, Spartak, Tatran a Dynamo.

První „rolbou“ na zimním stadionu v Hodoníně byl traktor, který vlekl zařízení se sudem s vodou a hadry. Nejprve bylo nutno led ručně očistit od sněhu a poté s traktorem vlhčit. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Předpokladem bylo zajistit zbývající prostředky a dobudovat hokejový stánek svépomocí. Povolení stavby bylo vázáno tím, že dvě třetiny nákladů zajistí brigády a finanční sbírky. Práce na výstavbě zimního stadionu v Hodoníně začaly v dubnu roku 1957. Hlavními dodavateli stavby byly tehdejší Československé naftové doly, Elektrárna Hodonín, výrobní družstvo Slokov, pracovně, materiálně i finančně ji podporovaly další podniky, cihelny, armaturka, lignitové doly, pozemní stavby, překližkárny, tabáková továrna a také samotné město. Statisíci brigádnických hodin se na ní podíleli občané, vojáci z místní posádky, učni pozemních staveb.

Pracovalo se celé dny, připojilo se také hnutí a veřejná sbírka nazvaná Cihla na stadion (formou příplatku například ke vstupence v kině a na kulturních a sportovních akcích), vypsána byla také Velká slosovací tombola. Celkem se jen tímto způsobem podařilo získat dva miliony korun československých a stavbu stadionu úspěšně dokončit ještě dříve, než čekali největší optimisté. Stal se pak jedním z nejpopulárnějších a nejvíce využívaných zařízení tohoto druhu v Československu.

Později už měli ledaři k dispozici skutečnou rolbu. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

První ředitel provizorně

Na stavbu zimního stadionu dohlížela komise ustavená OV KSČ (Okresní výbor Komunistické strany Československa) „Byli v ní ředitelé místních podniků v čele s ředitelem Elektrárny Hodonín Antonínem Kunkou, a dále ředitel ČS naftových dolů Choleva, Jihomoravská armaturka s ředitelem Kyzlinkem, Překližkárny a dýhárny, Lidové výrobní družstvo Slokov a jeho předseda Jelínek, s nezapomenutelnými mistry Janem Marenčíkem a Zdenkem Wlaschinským, stavitel Karel Máčel, stavbyvedoucí Josef Brychta z MěNV Hodonín a Josef Růčka, místopředseda ONV, pověřený vrchním dohledem výstavby a Drahomír Gajoš, který s ředitelem Kunkou stáli u všech akcí od zrodu až do úplného dokončení zimního stadionu.

Projektanti ČS naftových dolů zhotovili kompletní dokumentaci v hodnotě dvě stě tisíc Kčs úplně zdarma. Krytý zimní stadion byl vybudován za obrovského nadšení tisíců neznámých a nejmenovaných lidí a potvrdil nesčetněkrát svou existenci, uvedl v brožurce 55 let ledního hokeje v Hodoníně vydané v roce 1986 první ředitel zimního stadionu Ferdinand Prokš. Ten v době dokončování stadionu ale i za provozu a využívání ledové plochy sídlil v maringotce u zimního stadionu, která sloužila také jako pokladna. Ředitelem stadionu byl Prokš do roku 1980, po něm následoval Miroslav Hlavinka, od roku 1983 Emil Šnoblt st., krátce Karel Buřič, po roce 2001 pak opět Emil Šnoblt.

Ledaři a strojníci v šedeseátých a sedmdesátých letech. První snímek: vlevo Leopold Ohnůtek, vpravo Josef Lesquier. Druhý snímek: zleva Zdeněk Levý, Rudolf Vala, Ivan Churý. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Nadšení i aféry

Zimní stadion v Hodoníně by v roce 1958 nevznikl bez nadšení veřejnosti ani pomoci místních podniků, které poskytovaly pracovníky a materiál, a někteří jejich představitelé později měli i problémy. Kupříkladu Československé naftové doly zajišťovaly trubky chladicího systému a strojovnu. „Například Zlín stavěl už po nás za státní peníze, tady se to všelijak lepilo. Vyprovokovali jsme ale Zlíňáky, že už máme jako okresní město stadion.

Přišla na nás kontrola, řediteli nafty Perutkovi udělali revizi a byli jsme pozvaní na ústřední výbor strany. Ptali se, kde prý jsme brali materiál a trubky, že oni je shání po celém Sovětském svazu a my si tady dáme osmnáct kilometrů trubek do země. A já jim říkám: Dvacet soudruzi!“ vzpomínal později Drahomír Gajoš. Problémy v souvislosti se stavbou stadionu měl i ředitel elektrárny Kunka a také předseda Slokova Jelínek.

Výrobní družstvo Slokov zajišťovalo konstrukci zastřešení, svářečské, kotlářské práce a strojní část. Jeho pracovníci svařovali na místě dovezené nosníky. Předseda Slokova Bohumír Jelínek byl později odsouzen do vězení. „Otec byl OV KSČ pověřen spolu s dalšími firmami vybudováním zimního stadionu v Hodoníně.

Je ironií osudu, že místo ocenění za náročné dílo byl uvězněn a jako důvod posloužilo údajné využívání vnitřních zdrojů a zásob výrobního družstva,“ uvedl syn Bohumíra Jelínka Jiří. I takové smutné události provázely stavbu ojedinělého sportovního stánku a dotýkaly se přímo osudů lidí a jejich rodin.


Nehotový ale radostný

Ledová plocha na zimním stadionu byla to nejdůležitější, co se muselo nejdříve vybudovat a odzkoušet. Ta měla přitom poněkud větší rozměr než dnes, 60 x 30 metrů. Způsob chlazení byl metodou nepřímého odparu čpavku solankou, pod ledem leželo šestnáct kilometrů trubek. První rekonstrukce přišla v roce 1966, v roce 1971 se pak přešlo na účinnější přímý odpar s dvaadvaceti kilometry trubek a šesti až osmi tunami čpavku v oběhu.

Maďarská lední revue na zimním stadionu v Hodoníně v roce 1961 (reprofoto). Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

První zkoušky chlazení dopadly výborně, očekávání umělého ledu a euforie byla veliká, a tak se už během stavby na něm bruslilo a hrál hokej. Využívali ho i hokejisté z okolí. „Na podzim 1957 byla rozehrána moravsko-slovenská divize, hrál v ní také blízký soused Hodonína Tekla Skalica, ve které jsem tenkrát hostoval.

Protože ve Skalici se v té době hrávalo na přírodním ledě a ten tehdy prostě nebyl, první utkání soutěže se Starým Městem jsme odehráli v Hodoníně. Bylo to začátkem prosince na rozestavěném stadionu. Utkání nemá smysl popisovat, zajímavější bylo, jak to tam tenkrát vypadalo. Stadion byl na tehdejší dobu moderně zastřešený a pod střechou byla dokončená a v provozu jen ledová plocha.

Letní soustředění krasobruslařů-reprezentantů na zimním stadionu v Hodoníně v roce 1971, v plavkách Petr Starec, na ledě Liana Drahová. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Pro nás hráče zvyklé na přírodní led přímo vynikající. Horší to bylo pro diváky. Tribuny žádné, a protože kolem plochy bylo rozorané staveniště, ležely kolem mantinelů fošny, na kterých mohli lidé stát. Ale byl to vlastně přepych, protože na nás ani na diváky nepršelo, nefoukal sníh ani vítr, jak jsme byli často zvyklí.

A tak nám ani nevadilo, že jsme se museli převlékat v autobusu, protože kabiny byly tehdy jen na papíře. Ale bylo to radostné, protože se rodilo něco mimořádného, co neměli široko v okolí,“ popisuje první setkání s hodonínským umělým ledem Miroslav Tomeček ze Strážnice.

Snímek ze zápasu turnaje Dukel na stadionu v Hodoníně v roce 1968. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Zrod zimního stadionu v Hodoníně možná také způsobil převelení původně trenčínské Dukly z jejího mezipůsobiště Prešova do Hodonína. První sezonu začínali vojáci v Hodoníně právě v roce 1958 a vydrželi zde nakonec dvaadvacet let. „První mistrovské utkání ve druhé lize hrála Dukla dopoledne druhého listopadu 1958 proti Spartaku Moravii Olomouc. V parku je ledová plocha, nad ní se klene železná konstrukce.

Před stadionem stojí maringotka, kde úřaduje ředitel zimáku Prokš a zároveň tam prodávají lístky. Chceš-li se dostat k ledové ploše, musíš se sehnout nebo překročit lešení a zápas odstát na hromadě hlíny za mantinelem,“ uvedl tehdejší předseda oddílu Jaroslav Krahulík.

Výstava vín v roce 1968. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.
Zimní stadion v Hodoníně při celostátní výstavě vín v roce 1968. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

První v Evropě s ledem v létě

Zimní stadion v Hodoníně byl díky úsilí občanů i podniků slavnostně otevřen 19. ledna 1958, umělý led tak měl Hodonín téměř o půl roku dříve, než stanovil původní plán. Byl čtvrtou krytou halou v republice a první na jižní Moravě. Kapacita tohoto hokejového stánku byla 6.500 diváků.

Vůbec první krytý stadion byl otevřen v Ostravě v roce 1956, následoval Chomutov, Opava, Hodonín, pražská Štvanice zakrývala halu až k mistrovství světa 1959, Brno mělo krytý stadion v roce 1960, Zlín v roce 1963. V roce 2005 bylo v ČR 137 zimních stadionů, z toho 122 krytých a trend zakrývání pokračoval, na Slovácku v poslední době například v Uherském Ostrohu.

Pohled na hodonínský stadion v zimním období v sedmdesátých letech. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Na tehdejší dobu byl hodonínský zimní stadion důstojným sportovním stánkem, vybudovaným za deset milionů korun a umístěným v pěkném prostředí Tyršových sadů. Během roku 1958 a 1959 za provozu stadionu pokračovaly dokončovací práce, dodělávalo se zastřešení, zdi, tribuny, kabiny, restaurace a kanceláře, postupně ozvučení a časomíra. Prvním hlasatelem byl Otto Horák, tehdejší vedoucí mužstva Slovanu, následoval jej krátce Stanislav Pěnčík a poté prakticky dodnes bývalý hokejista a trenér Jaroslav Štica. Převlékací kabiny přišly na řadu v roce 1961 a 1962.

Kvalita ledu byla mimořádně dobrá a stadion rychle získával pověst a přitahoval sportovce, hokejisty i krasobruslaře z celé republiky. V roce 1960 byl dokonce prvním sportovištěm ve střední Evropě, které již v květnu vyrobilo kvalitní umělý led a udrželo jej po celé horké léto. Původní osvětlení se v roce 1971 rekonstruovalo na cylindrové, od roku 1986 pak byla světla upevněna na rampě. Postupně se zdokonalovaly také mantinely.

Zdejších výborných podmínek využívali k tréninkům například špičkoví krasobruslaři Nepela, Divín či sourozenci Romanovi, ale také přední hokejové kluby z Brna a Prahy, včetně národní reprezentace. Ke střetnutím s československými celky sem přijížděla i zámořská mužstva, hodonínského ledu mimo hlavní sezonu hojně využívala také prvoligová Rudá hvězda (později ZKL Zetor) Brno či Slovan Bratislava.

Konaly se zde celostátní krasobruslařské závody O zlatý hrozen, krajské závody, hokejové turnaje elévů O štít únorového vítězství, na stadionu se v prvních letech jeho existence hrál turnaj o pohár, byl místem několika dalších hokejových akcí, přeborů i sportovních školení.

Na hodonínském zimním stadionu vystoupil i slavný sovětský armádní soubor Alexandrovci. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.
Nástup na turnaji hokejových základen na zimním stadionu v Hodoníně v roce 1981. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Oslavný tisk

Tehdejší tisk informoval o zprovoznění zimního stadionu v Hodoníně po svém. Jiskra, noviny okresu hodonínského, přinesly 25. února 1958 na titulní stránce velkou fotografii dětí bruslících na ledě s krátkým komentářem, hned vedle básně a článku opěvujících vítězný únor, a stálo v něm: Hlavně děti se nemohly dočkat, kdy už přehodí přes rameno brusle a půjdou na led.

Zimní stadion navštívily již tisíce mladých, starších a hlavně dětí. Vždyť přece právě pro ně byl postaven. Jejich šťastný úsměv je odměnou za těch 250 tisíc brigádnických hodin, které byly na stadionu odpracovány. Všem, kteří přiložili ruku k tomuto velikému dílu našeho okresu, patří dík. Je však třeba si také vzpomenout, že jedině proto jsme mohli postavit naši chloubu, poněvadž žijeme v politickém i hospodářském systému, kde si budujeme pro sebe.

V lidové demokracii. V buržoazním státě první republiky bychom si těžko něco takového postavili. Tenkrát měli peníze jen ti, kteří neměli zájem ani o nejnutnější potřeby lidu. A tak nový zimní stadion v Hodoníně je jen další velikou stavbou, která bude oslavovat vítězný únor před deseti lety, v němž si lid vzal, co mu již dávno patřilo a stále ukazuje, jak pod jeho vedením naše země rozkvétá.

Veřejné bruslení na zimním stadionu bylo místem sportovního vyžití i seznamování. Snímek pochází z roku 1978. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Na stadion za sběr a brigády

Ještě v době dokončování stadionu vyhlásil Okresní výbor ČSTV v Hodoníně turnaj venkovských oddílů. Začínal skromně, do prvního ročníku se přihlásilo šest účastníků, ve třetím už bylo deset družstev dospělých a osm dorosteneckých, též z Uherskohradišťska a Skalice. O finanční zajištění se oddíly staraly samy, výbor zakoupil putovní broušený pohár. Časopis lední hokej v listopadu 1960 v rubrice „Sdělujeme si zkušenosti“ otiskl příspěvek předsedy okresní sekce ledního hokeje v Hodoníně Jaroslava Kolka, který napsal:

„S pocitem hrdosti jsme hleděli my, hokejisté z Lužic, Rohatce, Dubňan či Ratíškovic, když se objevily první nosníky nad betonovou plochou zimního stadionu. V oddílech se zatím střádaly korunky. Obvykle ale pokladník pokrčil rameny. Tož hokejisté udělali rozpočet a na každého vyšlo třicet korun vkladu. To je na pronájem plochy. A doprava? Do Hodonína je to kousek, a tak se pojede na kole. Hlavně, že se bude moci válet. Za své přijeli hokejisté z Mikulčic, Lužic, Dubňan i Prušánek.

Nejpodnikavější jsou bezesporu Dubňanští, kteří loňského roku sesbírali 42 tun starého odpadového železa, za které dostali čtyři tisíce korun. A to vůbec není k zahození. Dalšími brigádami v JZD při stavbě kravína a při zaranžování střelnice u přpříležitosti Dne horníků v Miloticích si opatřili další tisícikorunu. Všechny kolektivně vydělané peníze sloužily na pronájem plochy hodonínského stadionu. Tak už se stává pravidlem že dubňanští hokejisté trénují od listopadu na umělém ledě.“


Víno, zpěv i starosti

Na zimním stadionu v Hodoníně vystupovaly mimo jiné přední evropské lední revue. Vekou atrakcí bylo také natáčení celovečerního filmu Ledoví muži s Rudolfem Hrušínským v roce 1960, v něm účinkovla jako kompars veřejnost a své role měli i hodonínští hokejisté včetně Jiřího Macelise. Filmaři pak věnovali Slovanu dresy a díky natáčení se podařilo vylepšit vstupní část stadionu s pokladnami.

Na stadionu se konaly celostátní krasobruslařské závody O zlatý hrozen či turnaje základen O štít únorového vítězství, sportovní vystoupení, mimo sezonu výstavy vín. Senzací bylo vystoupení předních pražských umělců v pásmu Je nebezpečné dotýkat se hvězd, mimo jiné s Evou Pilarovou, Jiřích Suchým, Yvonne Přenosilovou, Pavlínou Filipovskou a Karlem Gottem, které sledovalo asi osm tisíc diváků.

Díky zimnímu stadionu, který byl největší, i když ne příliš dokonalou zvukovou halou v širokém okolí, zde zahrála v osmdesátých letech velmi populární skupina Katapult, zazpíval čerstvý zlatý slavík Miro Žbirka či vystoupili tehdy populární němečtí Puhdys.

Zaplněný zimní stadion při vystoupení německé skupiny Puhdys. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

To bylo velké pozdvižení, stadion byl zaplněný k prasknutí, zářily v něm světelné efekty a traduje se, že místní elektrárna musela posílit přívod kvůli výkonné aparatuře skupiny. Na stadionu se v létě konaly také pravidelné čaje (diskotéky), počítalo se i s promítáním filmů. Především se ale na něm bruslilo a hrál hokej, který přitahoval tisíce diváků z města i širokého okolí.

Ve švech praskala svého času při hokejových utkáních původní restaurace vpravo u hlavního vchodu. Chodilo se tam na pivo či na tyčinky a většinou byla zahalená kouřem. Kdo chtěl ale během přestávky přijít na řadu, musel opouštět tribunu předčasně. Protipólem byly na druhé straně záchodky s větráním oknem, pánové se tak mohli při potřebě kochat výhledem do parku.

Začátkem osmdesátých let po dalších změnách v tělovýchově přešel zimní stadion do majetku nově utvořené TJ Baník Hodonín. Ta musela začít shromaždovat peníze na nutné opravy stadionu, v roce 1984 následovala rekonstrukce ledové plochy s rozvodným kanálem, v roce 1985 začala stavba nového sociálního zařízení a ubytovny, v roce 1989 pak nové osvětlení a další drobné opravy.

Začátkem devadesátých let po zdražení energií se ukazovalo, že nákladný provoz stadionu i činnost hokejového oddílu je pro malou tělovýchovnou jednotu velká zátěž a Baník se musel obracet o pomoc na město. Valná hromada TJ Baník v roce 1994 rozhodla o převodu svého majetku na společnost HC Hodonín, která měla dále provozovat stadion i hokejovou soutěž. Po první sezoně však následoval rychlý pád obojího, soudní tahanice a zimní stadion se stal první vietnamskou tržnicí svého druhu v republice.

Fotografie z jejího prostředí prakticky neexistují, trhovci při jakémkoliv náznaku fotografování okamžitě brali do rukou různé zbraně a společně s početnou ochrankou se tvářili nepřátelsky. Prodávalo se zde však téměř všechno - od levné obuvi a textilu až po hračky, elektroniku i ovoce a zeleninu. Obnovit činnost stadionu a hokeje se podařilo díky krokům města a úsilí veřejnosti až v roce 2001.


Rekonstrukce zimního stadionu

Rokem 2001, tedy na začátku nového století a tisíciletí, se začala psát i nová kapitola dějin hodonínského hokeje a krasobruslení. Stadion patřil městu a to byla dostatečná záruka, že vývoj bude směřovat k obnovení ledové plochy. Podobně jako v padesátých letech šly události zpočátku poměrně rychlým tempem.

Tak vypadala původní ledová plocha zimního stadionu po odchodu trhovců na jaře roku 2001. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Stadion dostával nový kabát, souběžně čilý ruch panoval i v hokejových kruzích a do Hodonína se opět vracel sportovní optimismus. Ani ne za tři čtvrtě roku od podepsání smlouvy o koupi stadionu už se zde hrálo první mistrovské utkání obnoveného mužstva SHK Hodonín. Podařilo se obnovit také mládežnické oddíly, které začaly hrát pod názvem SHKM Hodonín, a krasobruslení, vznikl dokonce i ženský hokejový oddíl.

Poté, co byla v březnu roku 2001 podepsána dohoda zástupců Města Hodonín a společnosti Gerex o odkoupení budovy zchátralého zimáku, přišla obrovská úleva sportovní veřejnosti. Na základě požadavku zadavatele, tj města, bylo vypsáno výběrové řízení na zpracovatele kompletní prováděcí projektové dokumentace pro zvažovanou přestavbu a opravu tohoto objektu, včetně příslušenství.

Vítězem se stalo projekční a inženýrské středisko Uniprojekt Hodonín, vedené jeho ředitelem a autorem studie přestavby, architektem Petrem Šikulou. Mělo jít vůbec o největší rekonstrukci od postavení stadionu v roce 1958.


Město vypsalo sbírku

Katastrální úřad zapsal 13. srpna 2001 zimní stadion jako majetek města Hodonína. Na první etapu s odhadovanými náklady 30 milionů korun zajistilo město státní dotaci deseti milionů a vyřídilo také povolení k uspořádání veřejné sbírky. Když generace našich rodičů budovala stadion, pracovaly na jeho výstavbě stovky brigádníků, na jednotlivých dodávkách se podílelo mnoho podniků z Hodonína a okolí, peníze se shromažďovaly i formou příplatků ke kulturním a sportovním akcím.

Tak vypadala původní ledová plocha zimního stadionu po odchodu trhovců na jaře roku 2001. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Dnes je již jiná doba, s pomocí brigádníků i přímými dodávkami je to složitější. Co však zůstává, je potřeba finančních prostředků. Město Hodonín udělalo, dělá a ještě dělat bude pro zprovoznění zimního stadionu vše, co je v jeho silách, nyní je řada i na vás.

Proto se obracím na příznivce ledního hokeje, krasobruslení a bruslení vůbec s prosbou a výzvou: Pomozte i vy, přispějte na hodonínský zimní stadion! Je významným sportovištěm, patří k dominantám města, vytváří příležitosti pro sportovní a kulturní vyžití, přispívá významnou měrou k protidrogové prevenci a pomáhá navázat vztah mládeže ke sportu, občanů k městu a často i člověka k člověku. Na hodonínský hokej jsme právem pyšní a já jsem přesvědčen, že tomu tak i s vaší pomocí zanedlouho zase bude,“ stálo ve výzvě starosty Jiřího Koliby z roku 2001.

Zájemci mohli přispívat přímo na městském úřadu, na speciální účet, nebo formou zakoupení speciálních samolepek v hodnotách 5, 20 a 50 korun. Ty byly k dostání na několika označených místech. Celkem veřejná sbírka vynesla do svého ukončení v listopadu 2002 necelý čtvrt milionu korun.

Pohled na hlavní dřevěnou tribunu pro stání po odchodu trhovců před začátkem rekonstrukce stadionu. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Celý objekt během celého provozu od roku 1958 vyjma rekonstrukce chladícího zařízení a ledové plochy nedoznal jiných zásadních změn a nepodepsala se na něm ani doba socialistického realismu. Využívání budovy jako veřejné tržnice pak nejen zcela popřelo původní charakter stavby, ale výrazně přispělo k jeho celkové devastaci. Došlo k demolici tzv. duklácké tribuny pro sedící obecenstvo, částečně byly rozebrány i ochozy nad oběma vchody.

V provozuschopném stavu zůstal pouze bufet přebudovaný na pivnici, zbývající části sportovního stánku byly na začátku roku 2001 v naprosto nevyhovujícím stavu, zejména v důsledku morální zastaralosti technické infrastruktury. Projektový návrh přestavby trval čtrnáct dnů a samotná příprava pak měsíc. „Zimní stadion jsme dosud neprojektovali, jinak však pracujeme na projektech sportovních hal a tělocvičen, nedávno jsem dozoroval také projekt běžeckého oválu na stadionu U Červených domků. V mládí jsem hrával lední hokej, takže rozumím potřebám hráčů, rozhodčích i diváků,“ řekl tenkrát autor projektu.

Pohled na hlavní dřevěnou tribunu pro stání po odchodu trhovců před začátkem rekonstrukce stadionu. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Jeho prvním úkolem bylo postavit nové opláštění, zprovoznit ledovou plochu vyráběnou moderní technologií, vybudovat také šatny pro bruslicí veřejnost a hokejové týmy se společným sociálním zařízením, dále pak místnost pro rozhodčí, ošetřovnu a sociální zařízení pro návštěvníky stadionu, strojovnu a místnosti pro obsluhující personál. Až ve druhé etapě měl stadion získat podobu, která by dovolila provozování vrcholového sportu. Šikula však již tehdy předpovídal, že se celá rekonstrukce může rozčlenit i do několika částí, podle dostupnosti finančních prostředků v jednotlivých letech.


Přestavba zimáku byla radikální

Trhovci stadion opustili tak rychle, jak ho obsadili, ani nestačili vše odvézt. Zbyly po nich desítky drátěných stánků, tisíce plastových ramínek a papírových krabic, několik provizorních vařičů, prošlé instantní polévky a nudle, v šatnách pak rozpis služeb a řád tržiště, napsaný obrázkovým písmem rozsypaného čaje.

Obr. 1 - Demolice chodby k někdejší kabině prvního mužstva pod tribunami, květen 2001. Obr. 2 - Pod ledovou plochou se ukrývá nový trubkový chladicí systém dlouhý 20 kilometrů. Obr. 3 - Pohled na staveniště stadionu byl přímo katastrofický. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Dala se však najít i zajímavá připomínka hokejové historie - v místnosti ledařů staré montérky i původní skříň s prastarými nahotinkami, dále zdevastovaná hlasatelna, u kabin rozbité záchody, ale občas i neporušené hráčské boxy. Pod dřevěnými tribunami pak stále ležely miliony nedopalků cigaret (i když kouření na stadionu bylo přísně zakázáno), tisíce voskových pivních kelímků, nekonečná spousta konfet a novinových útržků, staré zpravodaje a stovky puků. Avšak po týdenní náročné práci čety romských dělníků byl prostor stadionu dokonale vyčištěn a svářeči do poslední trubky rozebrali původní tribuny.

Rychlým tempem následovalo vybourání všech zdí tak, že zůstala pouze kostra stadionu, nosný ocelový skelet. Vypadalo to děsivě - jako po kobercovém bombardování, torzo sportoviště však konečně hlásilo do okolí, že přestavba začala. Ihned poté se do středu města začaly valit jeřáby a těžké tahače s betonovými prvky, přibyla nová střecha, vysoké nosníky dostaly zásluhou horolezců nový nátěr, vyzdil se nový obvodový plášť stadionu a postupně se jako stavebnice začaly skládat tribuny.

Obr. 1 - Strojník Jiří Čermák u nádrže se třemi tunami čpavku. Obr. 2 - Ledaři provádí vůbec první nástřik plochy vybavené novým chladicím zařízením. Obr. 3 - První veřejné bruslení na zimním stadionu Teza v prosinci 2001 po první etapě přestavby. Vpravo ještě nevybouraná původní zeď s prosklením. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Spolu s tím se nově položily i přípojky plynu, elektřiny, tepla a vody. Zvýšila se izolace haly a snížila její hlučnost, která dříve občas vadila okolo bydlícím obyvatelům, stadion byl také více zatemněn, takže se hrací plocha musí nasvětlovat i převážnou část dne.


Tribuny přibývaly po etapách

Při projektových úvahách se myslelo nejen na sportovce, ale i na návštěvníky sportovních či společenských akcí. Tribuna nad hráčskými lavicemi měla být určena sedícím divákům, opačná tribuna nad trestnými lavicemi a ochozy na bocích byly určeny ke stání, čímž mělo být dosaženo maximální kapacity 3500 diváků. Tomu odpovídala i první etapa, v níž se postavila pouhá čtvrtina ochozů a ta při pozdější premiéře hodonínských hokejistů s HK Brno zažila náročnou zatěžkávací zkoušku.

Sedadly se měly osazovat kompletně dobudované ochozy už ve druhé etapě, to se ale nepodařilo naplnit ani po čtyřech sezónách, což podle vyjádření hodně vadilo zejména dětem, ženám a věkově starším fanouškům. Rekonstrukce se držela i bezpečnostních regulí. Hrací plochu oddělovaly už v první novodobé sezóně plexisklové tabule, o kterých se Hodoňanům vždy pouze zdálo. Do nekompletního hlediště návštěvník vcházel vstupy z ochozu vedoucího pod tribunami, odkud byl i pohodlný přístup k sociálním zařízením a příležitostně provozovaným bufetům.

Výstavbu zimního stadionu v Hodoníně si v roce 2002 se zájmem prohlédla skupina zakladatelů hodonínského hokeje a vyslechla si i odborný výklad. Gestikuluje architekt Petr Šikula, vlevo od něj bývalý předseda Slokova Bohumír Jelínek, dále Miloslav Gajdůšek, Dramohír Gajoš, Stanislav Šiffel, Stanislav Kytlica st., Zdeněk Zach, předseda OS ČSTV Miroslav Běťák, Ludvík Šiffel a vedoucí stadionu Emil Šnoblt. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

V roce 2002 se vybudovala na boční straně směrem k parku (tzv. štítová stěna) nadstavba, v níž vyrostla místnost V.I.P. s výhledem na ledovou plochu, kanceláře městské organizace TEZA (Tělovýchovná zařízení), která stadion provozuje, a také hokejového klubu. V celém objektu byla rozvedena výkonná vzduchotechnika. Celkově se ve druhé etapě prostavělo méně než v minulých letech, když se investice pohybovaly kolem 12,5 milionu korun.


Ledaři dostali kvalitní rolbu

Kvalitu ledu ovlivňuje nejen technologie chlazení, ale také další kosmetické úpravy, které zajišťuje stroj zvaný rolba. Ta poslední hodonínská dlouho jezdila na stadionu v Uherském Ostrohu, a tak se zpočátku využívalo služeb až z Teplic zapůjčené mašiny, které ledaři dali jméno Mařena. Modrý, třiceti lety opotřebovaný exponát však měl již své nemalé vrtochy, spojené s opotřebením řezacích nožů, problémy strojníkům činila i jeho údržba, a tak vedení města svolilo k zakoupení nové moderní žluto – červené rolby, jejíž předností bylo komfortní ovládání, záložní plynová bomba, jednodušší přístup k hadicím i boční frézky a kartáče, které ošetřují hluché prostory kolem mantinelů.

Když ji jeřáb sundal z plošiny náklaďáku, uspořádala se malá slavnost a na provázku zavěšená láhev šampaňského přivítala novou služebnou pod střechou zimáku. Ta se pak opravdu ukázala v tom nejlepším světle, a také její zásluhou si hodonínský led pochvaluje většina domácích i hostujících hráčů. Rolba přitom udržuje povrchovou vrstvu ledu silného 4 až 5 centimetrů, teplota ledu je podle okolních podmínek -7 až -9 stupňů Celsia.

Přední část stadionu, která dostala úplně novou podobu. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Celý chladicí systém se třemi tunami čpavku v oběhu (tj. třikrát méně než původně) s přímým odparem ve dvacetikilometrovém trubkovém vedení se čtyřmi zálohovanými čerpadly je několikanásobně jištěn v souladu s přísnými bezpečnostními předpisy, obyvatelé okolních domů byli i přes mizivé riziko havárie seznámeni s řešením případné krizové situace.


Pokračující rekonstrukce, bezbariérový přístup a nové šatny

Sportoviště na počátku přestavby sloužilo v provizorním režimu, probíhaly pouze tréninky hokejistů, veřejnost přístup do stadionu neměla. I na počátku páté sezony v roce 2005 byl stadion v provozu, ale nedokončený. Počáteční odhady na celou rekonstrukci zimního stadionu hovořily o 90 milionech korun, nekalkulovalo se však příliš s prodloužením etap a dalšími komplikacemi, včetně přechodu z pětiprocentní sazby daně z přidané hodnoty na 19 procent.

Celkové investice do rekonstrukce zimáku od jejího počátku do roku 2005 činily včetně státních dotací téměř 100 milionů korun (rok 2001 - 39,6 mil. Kč, 2002 - 35,1 mil. Kč, 2003 - 12,1 mil. Kč, 2004 - 0, 2005 - 12,6 mil. Kč). Další odhadovalo město na 32 milionů korun, úplné dokončení však bude záviset na konečných cenách, možnostech města a podílu získaných dotací. Částka vychází až z výběrového řízení firem. Podle zkušeností totiž nabídnutá cena u staveb byla vždy nižší než cena stanovená projektantem.

Rychlejší dovedení rekonstrukce hokejového stánku do standardní podoby, která by umožňovala vedle komplexního pohodlí hokejistů a diváků i pořádání oficiálních akcí, zpomalila nepochybně i souběžná výstavba zbrusu nové víceúčelové haly v městské části Bažantnice. Tlak zástupců z jiných sportovních odvětví na zastupitelstvo byl pochopitelně velký, třicetimilionová státní dotace zase lákavá, takže se spustil i tento projekt.

Pohled do haly po skončení třetí etapy v roce 2003. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Obrovskou kladnou změnou proti letům minulým je i to, že celá přízemní část je nyní bezbariérová a pod bočním ochozem vyrostl i speciální sektor pro vozíčkáře. Interiéru dominuje kombinace šedé a zelené barvy, všechny podlahy kryje speciální hmota umožňující pohyb na bruslích. Venkovní plášť měl být po skončení přestavby opatřen fasádou v červeno - zeleném provedení.

Na jaře roku 2005 začala také přestavba přilehlé budovy za restaurací Sportklub. Na tu čekaly především mládežnické celky, které se v dosavadních čtyřech sezónách tísnily v nevyhovujících prostorách, větší zázemí jim citelně chybělo také při organizování častých mezinárodních turnajů. Rekonstrukce s náklady kolem jedenácti milionů korun trvala půl roku a na místě vznikly moderní prostorné šatny pro žáky, juniory i muže se zázemím, sklady i čekárnou pro rodiče. Třešničkou na dortu měla být i moderní regenerační linka s posilovnou a vířivkou.

Během dokončování první etapy rekonstrukce zimního stadionu v roce 2001 se po šesti letech v Hodoníně opět zaleskla ledová plocha. Pro mnohé to byl malý zázrak. Mohli na ni bruslaři i trénovat hokejisté, divákům však byl ještě nějakou dobu vstup zapovězen, neboť hala byla stále staveništěm.


Autoři textu: Eduard Mezera, Ivo Cencinger. Zdroj: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Stavba a využití zimního stadionu v Hodoníně

Dějiny hodonínského hokeje se mohly do konce padesátých let dvacátého století počítat jako předválečné a poválečné. Po vybudování zimního stadionu a jeho zprovoznění v roce 1958 se právě tato stavba stala dalším mezníkem ve vývoji hokeje a odstartovala i rozvoj krasobruslení. A opět zimní stadion byl hlavním předmětem velkého konce a znovuzrození ledních sportů na přelomu století.

Zatímco počasí a rostoucí náklady na provozování hokeje v šedesátých a sedmdesátých letech postupně utlumily soutěžní činnost oddílů v okolních městech a obcích, Hodonín se díky kryté hale s umělým ledem vybudované v rekordně krátké době za velkého podílu brigádníků, sbírek a místních podniků jako první na jižní Moravě a čtvrtý v republice stával centrem ledních sportů. Bruslení na umělém ledě bylo do té doby i v Evropě výsadou.

Hodonínský zimák byl vyhlášený v celé republice velmi kvalitním ledem, který nabízel i v letních měsících, a hokej na něm zase vysokými diváckými návštěvami.

Postaven byl ve slohu předválečného funkcionalismu. Dominantním prostorem byla hrací plocha, ze tří stran obklopená tribunami pro stojící diváky, podélná pravá strana sloužila sedícím návštěvníkům. Čela krátkých příčných stran sloužila jako hlavní vstupy, ze strany parku pro návštěvníky sportovních akcí, ze strany ulice Svatopluka Čecha pro technickou obsluhu.

Ledová plocha hodonínského zimního stadionu na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy se interiér stadionu dokončoval. Na pohledu směrem k zadnímu východu jsou patrné první deskové mantinely, zavěšené osvětlení, vlevo střídačky, vpravo konstrukce tribuny. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Na stadionu se konaly turnaje a přebory, využívala jej ligová mužstva i krasobruslaři k tréninkům a v letní přípravě, zastavovaly se zde k přátelským utkáním i celky z ciziny, lední revue, na zimním stadionu natáčeli filmaři, byl společenským centrem i mimo sezonu, sloužil dalším sportům, výstavám a koncertům.

I když se po roce 1995 stal neobvyklou raritou - asijskou tržnicí, podařilo se jej po několikaletém chátrání a několika únicích čpavku z nezajištěného chladicího systému za cenu rekonstrukce uchovat a vrátit původnímu účelu, tedy sportu. Následující část popisuje budování a ukazuje využití zimního stadionu mimo hokej a krasobruslení v první etapě jeho existence.


První úvahy o zimáku

U školky v blízkosti parku na tenisových kurtech na místě dnešního zimního stadionu se v roce 1954 připravovaly další kurty, prováděly se tam zemní práce a srovnaná plocha mezi nahrnutou zeminou byla ideálním místem pro kluziště. Poprvé tam hokejisté nastříkali ledovou plochu v zimě 1954, a vznikla první myšlenka vybudovat tam zimní stadion.

S dalším rozmachem hokeje přibývali zájemci o hru, avšak přírodní kluziště a skromné podmínky už nevyhovovaly rostoucím nárokům. Tehdy už se ve městě objevily vážné úvahy o vybudování kryté haly s umělým ledem. Tyto stavby začaly vyrůstat v Evropě i u nás.

Kolektiv pracovníků Slokova pod vedením kotlářského mistra Jana Marenčíka (druhý zprava) na stavbě zimního stadionu. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Zimní stadion měl pro hokej nespornou výhodu - vyloučil by vlivy počasí a poskytl by hokejistům i patřičné tréninkové zázemí, byl ale hodně nákladný. Bylo proto nutné sjednocení sil i prostředků, ve městě vznikla v roce 1956 sloučením několika tělovýchovných jednot TJ Slovan.

V jeho věci se angažoval mimo jiné hokejista a trenér Drahomír Gajoš, myšlenku v té době podporoval tajemník nejvyššího stranického orgánu ve městě OV KSČ Josef Klimoš. A tak do Prahy na ČSTV a vládu putovala důvodová zpráva a žádost o povolení a dotaci stavby. Velká rivalita vládla v hokeji i v otázce budování zimního stadionu mezi Hodonínem a tehdejším krajským Gottwaldovem. Tam ale nakonec začali kvůli rozvodňování řeky se stavbou později, zato však s větší státní podporou.


Stadion dostal zelenou, ale omezenou dotaci

Vláda v roce 1957 stavbu zimního stadionu schválila v rámci akce Z v tělovýchově, tedy s omezenou finanční dotací. Hodonínská veřejnost i všichni hokejisté tuto zprávu každopádně přivítali. ČSTV pověřila investorem a později provozovatelem stadionu Tělovýchovnou jednotu Slovan Hodonín vzniklou v roce 1956 sjednocením všech tělovýchovných jednot ve městě - Baník, Spartak, Tatran a Dynamo.

První „rolbou“ na zimním stadionu v Hodoníně byl traktor, který vlekl zařízení se sudem s vodou a hadry. Nejprve bylo nutno led ručně očistit od sněhu a poté s traktorem vlhčit. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Předpokladem bylo zajistit zbývající prostředky a dobudovat hokejový stánek svépomocí. Povolení stavby bylo vázáno tím, že dvě třetiny nákladů zajistí brigády a finanční sbírky. Práce na výstavbě zimního stadionu v Hodoníně začaly v dubnu roku 1957. Hlavními dodavateli stavby byly tehdejší Československé naftové doly, Elektrárna Hodonín, výrobní družstvo Slokov, pracovně, materiálně i finančně ji podporovaly další podniky, cihelny, armaturka, lignitové doly, pozemní stavby, překližkárny, tabáková továrna a také samotné město. Statisíci brigádnických hodin se na ní podíleli občané, vojáci z místní posádky, učni pozemních staveb.

Pracovalo se celé dny, připojilo se také hnutí a veřejná sbírka nazvaná Cihla na stadion (formou příplatku například ke vstupence v kině a na kulturních a sportovních akcích), vypsána byla také Velká slosovací tombola. Celkem se jen tímto způsobem podařilo získat dva miliony korun československých a stavbu stadionu úspěšně dokončit ještě dříve, než čekali největší optimisté. Stal se pak jedním z nejpopulárnějších a nejvíce využívaných zařízení tohoto druhu v Československu.

Později už měli ledaři k dispozici skutečnou rolbu. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

První ředitel provizorně

Na stavbu zimního stadionu dohlížela komise ustavená OV KSČ (Okresní výbor Komunistické strany Československa) „Byli v ní ředitelé místních podniků v čele s ředitelem Elektrárny Hodonín Antonínem Kunkou, a dále ředitel ČS naftových dolů Choleva, Jihomoravská armaturka s ředitelem Kyzlinkem, Překližkárny a dýhárny, Lidové výrobní družstvo Slokov a jeho předseda Jelínek, s nezapomenutelnými mistry Janem Marenčíkem a Zdenkem Wlaschinským, stavitel Karel Máčel, stavbyvedoucí Josef Brychta z MěNV Hodonín a Josef Růčka, místopředseda ONV, pověřený vrchním dohledem výstavby a Drahomír Gajoš, který s ředitelem Kunkou stáli u všech akcí od zrodu až do úplného dokončení zimního stadionu.

Projektanti ČS naftových dolů zhotovili kompletní dokumentaci v hodnotě dvě stě tisíc Kčs úplně zdarma. Krytý zimní stadion byl vybudován za obrovského nadšení tisíců neznámých a nejmenovaných lidí a potvrdil nesčetněkrát svou existenci, uvedl v brožurce 55 let ledního hokeje v Hodoníně vydané v roce 1986 první ředitel zimního stadionu Ferdinand Prokš. Ten v době dokončování stadionu ale i za provozu a využívání ledové plochy sídlil v maringotce u zimního stadionu, která sloužila také jako pokladna. Ředitelem stadionu byl Prokš do roku 1980, po něm následoval Miroslav Hlavinka, od roku 1983 Emil Šnoblt st., krátce Karel Buřič, po roce 2001 pak opět Emil Šnoblt.

Ledaři a strojníci v šedeseátých a sedmdesátých letech. První snímek: vlevo Leopold Ohnůtek, vpravo Josef Lesquier. Druhý snímek: zleva Zdeněk Levý, Rudolf Vala, Ivan Churý. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Nadšení i aféry

Zimní stadion v Hodoníně by v roce 1958 nevznikl bez nadšení veřejnosti ani pomoci místních podniků, které poskytovaly pracovníky a materiál, a někteří jejich představitelé později měli i problémy. Kupříkladu Československé naftové doly zajišťovaly trubky chladicího systému a strojovnu. „Například Zlín stavěl už po nás za státní peníze, tady se to všelijak lepilo. Vyprovokovali jsme ale Zlíňáky, že už máme jako okresní město stadion.

Přišla na nás kontrola, řediteli nafty Perutkovi udělali revizi a byli jsme pozvaní na ústřední výbor strany. Ptali se, kde prý jsme brali materiál a trubky, že oni je shání po celém Sovětském svazu a my si tady dáme osmnáct kilometrů trubek do země. A já jim říkám: Dvacet soudruzi!“ vzpomínal později Drahomír Gajoš. Problémy v souvislosti se stavbou stadionu měl i ředitel elektrárny Kunka a také předseda Slokova Jelínek.

Výrobní družstvo Slokov zajišťovalo konstrukci zastřešení, svářečské, kotlářské práce a strojní část. Jeho pracovníci svařovali na místě dovezené nosníky. Předseda Slokova Bohumír Jelínek byl později odsouzen do vězení. „Otec byl OV KSČ pověřen spolu s dalšími firmami vybudováním zimního stadionu v Hodoníně.

Je ironií osudu, že místo ocenění za náročné dílo byl uvězněn a jako důvod posloužilo údajné využívání vnitřních zdrojů a zásob výrobního družstva,“ uvedl syn Bohumíra Jelínka Jiří. I takové smutné události provázely stavbu ojedinělého sportovního stánku a dotýkaly se přímo osudů lidí a jejich rodin.


Nehotový ale radostný

Ledová plocha na zimním stadionu byla to nejdůležitější, co se muselo nejdříve vybudovat a odzkoušet. Ta měla přitom poněkud větší rozměr než dnes, 60 x 30 metrů. Způsob chlazení byl metodou nepřímého odparu čpavku solankou, pod ledem leželo šestnáct kilometrů trubek. První rekonstrukce přišla v roce 1966, v roce 1971 se pak přešlo na účinnější přímý odpar s dvaadvaceti kilometry trubek a šesti až osmi tunami čpavku v oběhu.

Maďarská lední revue na zimním stadionu v Hodoníně v roce 1961 (reprofoto). Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

První zkoušky chlazení dopadly výborně, očekávání umělého ledu a euforie byla veliká, a tak se už během stavby na něm bruslilo a hrál hokej. Využívali ho i hokejisté z okolí. „Na podzim 1957 byla rozehrána moravsko-slovenská divize, hrál v ní také blízký soused Hodonína Tekla Skalica, ve které jsem tenkrát hostoval.

Protože ve Skalici se v té době hrávalo na přírodním ledě a ten tehdy prostě nebyl, první utkání soutěže se Starým Městem jsme odehráli v Hodoníně. Bylo to začátkem prosince na rozestavěném stadionu. Utkání nemá smysl popisovat, zajímavější bylo, jak to tam tenkrát vypadalo. Stadion byl na tehdejší dobu moderně zastřešený a pod střechou byla dokončená a v provozu jen ledová plocha.

Letní soustředění krasobruslařů-reprezentantů na zimním stadionu v Hodoníně v roce 1971, v plavkách Petr Starec, na ledě Liana Drahová. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Pro nás hráče zvyklé na přírodní led přímo vynikající. Horší to bylo pro diváky. Tribuny žádné, a protože kolem plochy bylo rozorané staveniště, ležely kolem mantinelů fošny, na kterých mohli lidé stát. Ale byl to vlastně přepych, protože na nás ani na diváky nepršelo, nefoukal sníh ani vítr, jak jsme byli často zvyklí.

A tak nám ani nevadilo, že jsme se museli převlékat v autobusu, protože kabiny byly tehdy jen na papíře. Ale bylo to radostné, protože se rodilo něco mimořádného, co neměli široko v okolí,“ popisuje první setkání s hodonínským umělým ledem Miroslav Tomeček ze Strážnice.

Snímek ze zápasu turnaje Dukel na stadionu v Hodoníně v roce 1968. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Zrod zimního stadionu v Hodoníně možná také způsobil převelení původně trenčínské Dukly z jejího mezipůsobiště Prešova do Hodonína. První sezonu začínali vojáci v Hodoníně právě v roce 1958 a vydrželi zde nakonec dvaadvacet let. „První mistrovské utkání ve druhé lize hrála Dukla dopoledne druhého listopadu 1958 proti Spartaku Moravii Olomouc. V parku je ledová plocha, nad ní se klene železná konstrukce.

Před stadionem stojí maringotka, kde úřaduje ředitel zimáku Prokš a zároveň tam prodávají lístky. Chceš-li se dostat k ledové ploše, musíš se sehnout nebo překročit lešení a zápas odstát na hromadě hlíny za mantinelem,“ uvedl tehdejší předseda oddílu Jaroslav Krahulík.

Výstava vín v roce 1968. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.
Zimní stadion v Hodoníně při celostátní výstavě vín v roce 1968. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

První v Evropě s ledem v létě

Zimní stadion v Hodoníně byl díky úsilí občanů i podniků slavnostně otevřen 19. ledna 1958, umělý led tak měl Hodonín téměř o půl roku dříve, než stanovil původní plán. Byl čtvrtou krytou halou v republice a první na jižní Moravě. Kapacita tohoto hokejového stánku byla 6.500 diváků.

Vůbec první krytý stadion byl otevřen v Ostravě v roce 1956, následoval Chomutov, Opava, Hodonín, pražská Štvanice zakrývala halu až k mistrovství světa 1959, Brno mělo krytý stadion v roce 1960, Zlín v roce 1963. V roce 2005 bylo v ČR 137 zimních stadionů, z toho 122 krytých a trend zakrývání pokračoval, na Slovácku v poslední době například v Uherském Ostrohu.

Pohled na hodonínský stadion v zimním období v sedmdesátých letech. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Na tehdejší dobu byl hodonínský zimní stadion důstojným sportovním stánkem, vybudovaným za deset milionů korun a umístěným v pěkném prostředí Tyršových sadů. Během roku 1958 a 1959 za provozu stadionu pokračovaly dokončovací práce, dodělávalo se zastřešení, zdi, tribuny, kabiny, restaurace a kanceláře, postupně ozvučení a časomíra. Prvním hlasatelem byl Otto Horák, tehdejší vedoucí mužstva Slovanu, následoval jej krátce Stanislav Pěnčík a poté prakticky dodnes bývalý hokejista a trenér Jaroslav Štica. Převlékací kabiny přišly na řadu v roce 1961 a 1962.

Kvalita ledu byla mimořádně dobrá a stadion rychle získával pověst a přitahoval sportovce, hokejisty i krasobruslaře z celé republiky. V roce 1960 byl dokonce prvním sportovištěm ve střední Evropě, které již v květnu vyrobilo kvalitní umělý led a udrželo jej po celé horké léto. Původní osvětlení se v roce 1971 rekonstruovalo na cylindrové, od roku 1986 pak byla světla upevněna na rampě. Postupně se zdokonalovaly také mantinely.

Zdejších výborných podmínek využívali k tréninkům například špičkoví krasobruslaři Nepela, Divín či sourozenci Romanovi, ale také přední hokejové kluby z Brna a Prahy, včetně národní reprezentace. Ke střetnutím s československými celky sem přijížděla i zámořská mužstva, hodonínského ledu mimo hlavní sezonu hojně využívala také prvoligová Rudá hvězda (později ZKL Zetor) Brno či Slovan Bratislava.

Konaly se zde celostátní krasobruslařské závody O zlatý hrozen, krajské závody, hokejové turnaje elévů O štít únorového vítězství, na stadionu se v prvních letech jeho existence hrál turnaj o pohár, byl místem několika dalších hokejových akcí, přeborů i sportovních školení.

Na hodonínském zimním stadionu vystoupil i slavný sovětský armádní soubor Alexandrovci. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.
Nástup na turnaji hokejových základen na zimním stadionu v Hodoníně v roce 1981. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Oslavný tisk

Tehdejší tisk informoval o zprovoznění zimního stadionu v Hodoníně po svém. Jiskra, noviny okresu hodonínského, přinesly 25. února 1958 na titulní stránce velkou fotografii dětí bruslících na ledě s krátkým komentářem, hned vedle básně a článku opěvujících vítězný únor, a stálo v něm: Hlavně děti se nemohly dočkat, kdy už přehodí přes rameno brusle a půjdou na led.

Zimní stadion navštívily již tisíce mladých, starších a hlavně dětí. Vždyť přece právě pro ně byl postaven. Jejich šťastný úsměv je odměnou za těch 250 tisíc brigádnických hodin, které byly na stadionu odpracovány. Všem, kteří přiložili ruku k tomuto velikému dílu našeho okresu, patří dík. Je však třeba si také vzpomenout, že jedině proto jsme mohli postavit naši chloubu, poněvadž žijeme v politickém i hospodářském systému, kde si budujeme pro sebe.

V lidové demokracii. V buržoazním státě první republiky bychom si těžko něco takového postavili. Tenkrát měli peníze jen ti, kteří neměli zájem ani o nejnutnější potřeby lidu. A tak nový zimní stadion v Hodoníně je jen další velikou stavbou, která bude oslavovat vítězný únor před deseti lety, v němž si lid vzal, co mu již dávno patřilo a stále ukazuje, jak pod jeho vedením naše země rozkvétá.

Veřejné bruslení na zimním stadionu bylo místem sportovního vyžití i seznamování. Snímek pochází z roku 1978. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Na stadion za sběr a brigády

Ještě v době dokončování stadionu vyhlásil Okresní výbor ČSTV v Hodoníně turnaj venkovských oddílů. Začínal skromně, do prvního ročníku se přihlásilo šest účastníků, ve třetím už bylo deset družstev dospělých a osm dorosteneckých, též z Uherskohradišťska a Skalice. O finanční zajištění se oddíly staraly samy, výbor zakoupil putovní broušený pohár. Časopis lední hokej v listopadu 1960 v rubrice „Sdělujeme si zkušenosti“ otiskl příspěvek předsedy okresní sekce ledního hokeje v Hodoníně Jaroslava Kolka, který napsal:

„S pocitem hrdosti jsme hleděli my, hokejisté z Lužic, Rohatce, Dubňan či Ratíškovic, když se objevily první nosníky nad betonovou plochou zimního stadionu. V oddílech se zatím střádaly korunky. Obvykle ale pokladník pokrčil rameny. Tož hokejisté udělali rozpočet a na každého vyšlo třicet korun vkladu. To je na pronájem plochy. A doprava? Do Hodonína je to kousek, a tak se pojede na kole. Hlavně, že se bude moci válet. Za své přijeli hokejisté z Mikulčic, Lužic, Dubňan i Prušánek.

Nejpodnikavější jsou bezesporu Dubňanští, kteří loňského roku sesbírali 42 tun starého odpadového železa, za které dostali čtyři tisíce korun. A to vůbec není k zahození. Dalšími brigádami v JZD při stavbě kravína a při zaranžování střelnice u přpříležitosti Dne horníků v Miloticích si opatřili další tisícikorunu. Všechny kolektivně vydělané peníze sloužily na pronájem plochy hodonínského stadionu. Tak už se stává pravidlem že dubňanští hokejisté trénují od listopadu na umělém ledě.“


Víno, zpěv i starosti

Na zimním stadionu v Hodoníně vystupovaly mimo jiné přední evropské lední revue. Vekou atrakcí bylo také natáčení celovečerního filmu Ledoví muži s Rudolfem Hrušínským v roce 1960, v něm účinkovla jako kompars veřejnost a své role měli i hodonínští hokejisté včetně Jiřího Macelise. Filmaři pak věnovali Slovanu dresy a díky natáčení se podařilo vylepšit vstupní část stadionu s pokladnami.

Na stadionu se konaly celostátní krasobruslařské závody O zlatý hrozen či turnaje základen O štít únorového vítězství, sportovní vystoupení, mimo sezonu výstavy vín. Senzací bylo vystoupení předních pražských umělců v pásmu Je nebezpečné dotýkat se hvězd, mimo jiné s Evou Pilarovou, Jiřích Suchým, Yvonne Přenosilovou, Pavlínou Filipovskou a Karlem Gottem, které sledovalo asi osm tisíc diváků.

Díky zimnímu stadionu, který byl největší, i když ne příliš dokonalou zvukovou halou v širokém okolí, zde zahrála v osmdesátých letech velmi populární skupina Katapult, zazpíval čerstvý zlatý slavík Miro Žbirka či vystoupili tehdy populární němečtí Puhdys.

Zaplněný zimní stadion při vystoupení německé skupiny Puhdys. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

To bylo velké pozdvižení, stadion byl zaplněný k prasknutí, zářily v něm světelné efekty a traduje se, že místní elektrárna musela posílit přívod kvůli výkonné aparatuře skupiny. Na stadionu se v létě konaly také pravidelné čaje (diskotéky), počítalo se i s promítáním filmů. Především se ale na něm bruslilo a hrál hokej, který přitahoval tisíce diváků z města i širokého okolí.

Ve švech praskala svého času při hokejových utkáních původní restaurace vpravo u hlavního vchodu. Chodilo se tam na pivo či na tyčinky a většinou byla zahalená kouřem. Kdo chtěl ale během přestávky přijít na řadu, musel opouštět tribunu předčasně. Protipólem byly na druhé straně záchodky s větráním oknem, pánové se tak mohli při potřebě kochat výhledem do parku.

Začátkem osmdesátých let po dalších změnách v tělovýchově přešel zimní stadion do majetku nově utvořené TJ Baník Hodonín. Ta musela začít shromaždovat peníze na nutné opravy stadionu, v roce 1984 následovala rekonstrukce ledové plochy s rozvodným kanálem, v roce 1985 začala stavba nového sociálního zařízení a ubytovny, v roce 1989 pak nové osvětlení a další drobné opravy.

Začátkem devadesátých let po zdražení energií se ukazovalo, že nákladný provoz stadionu i činnost hokejového oddílu je pro malou tělovýchovnou jednotu velká zátěž a Baník se musel obracet o pomoc na město. Valná hromada TJ Baník v roce 1994 rozhodla o převodu svého majetku na společnost HC Hodonín, která měla dále provozovat stadion i hokejovou soutěž. Po první sezoně však následoval rychlý pád obojího, soudní tahanice a zimní stadion se stal první vietnamskou tržnicí svého druhu v republice.

Fotografie z jejího prostředí prakticky neexistují, trhovci při jakémkoliv náznaku fotografování okamžitě brali do rukou různé zbraně a společně s početnou ochrankou se tvářili nepřátelsky. Prodávalo se zde však téměř všechno - od levné obuvi a textilu až po hračky, elektroniku i ovoce a zeleninu. Obnovit činnost stadionu a hokeje se podařilo díky krokům města a úsilí veřejnosti až v roce 2001.


Rekonstrukce zimního stadionu

Rokem 2001, tedy na začátku nového století a tisíciletí, se začala psát i nová kapitola dějin hodonínského hokeje a krasobruslení. Stadion patřil městu a to byla dostatečná záruka, že vývoj bude směřovat k obnovení ledové plochy. Podobně jako v padesátých letech šly události zpočátku poměrně rychlým tempem.

Tak vypadala původní ledová plocha zimního stadionu po odchodu trhovců na jaře roku 2001. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Stadion dostával nový kabát, souběžně čilý ruch panoval i v hokejových kruzích a do Hodonína se opět vracel sportovní optimismus. Ani ne za tři čtvrtě roku od podepsání smlouvy o koupi stadionu už se zde hrálo první mistrovské utkání obnoveného mužstva SHK Hodonín. Podařilo se obnovit také mládežnické oddíly, které začaly hrát pod názvem SHKM Hodonín, a krasobruslení, vznikl dokonce i ženský hokejový oddíl.

Poté, co byla v březnu roku 2001 podepsána dohoda zástupců Města Hodonín a společnosti Gerex o odkoupení budovy zchátralého zimáku, přišla obrovská úleva sportovní veřejnosti. Na základě požadavku zadavatele, tj města, bylo vypsáno výběrové řízení na zpracovatele kompletní prováděcí projektové dokumentace pro zvažovanou přestavbu a opravu tohoto objektu, včetně příslušenství.

Vítězem se stalo projekční a inženýrské středisko Uniprojekt Hodonín, vedené jeho ředitelem a autorem studie přestavby, architektem Petrem Šikulou. Mělo jít vůbec o největší rekonstrukci od postavení stadionu v roce 1958.


Město vypsalo sbírku

Katastrální úřad zapsal 13. srpna 2001 zimní stadion jako majetek města Hodonína. Na první etapu s odhadovanými náklady 30 milionů korun zajistilo město státní dotaci deseti milionů a vyřídilo také povolení k uspořádání veřejné sbírky. Když generace našich rodičů budovala stadion, pracovaly na jeho výstavbě stovky brigádníků, na jednotlivých dodávkách se podílelo mnoho podniků z Hodonína a okolí, peníze se shromažďovaly i formou příplatků ke kulturním a sportovním akcím.

Tak vypadala původní ledová plocha zimního stadionu po odchodu trhovců na jaře roku 2001. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Dnes je již jiná doba, s pomocí brigádníků i přímými dodávkami je to složitější. Co však zůstává, je potřeba finančních prostředků. Město Hodonín udělalo, dělá a ještě dělat bude pro zprovoznění zimního stadionu vše, co je v jeho silách, nyní je řada i na vás.

Proto se obracím na příznivce ledního hokeje, krasobruslení a bruslení vůbec s prosbou a výzvou: Pomozte i vy, přispějte na hodonínský zimní stadion! Je významným sportovištěm, patří k dominantám města, vytváří příležitosti pro sportovní a kulturní vyžití, přispívá významnou měrou k protidrogové prevenci a pomáhá navázat vztah mládeže ke sportu, občanů k městu a často i člověka k člověku. Na hodonínský hokej jsme právem pyšní a já jsem přesvědčen, že tomu tak i s vaší pomocí zanedlouho zase bude,“ stálo ve výzvě starosty Jiřího Koliby z roku 2001.

Zájemci mohli přispívat přímo na městském úřadu, na speciální účet, nebo formou zakoupení speciálních samolepek v hodnotách 5, 20 a 50 korun. Ty byly k dostání na několika označených místech. Celkem veřejná sbírka vynesla do svého ukončení v listopadu 2002 necelý čtvrt milionu korun.

Pohled na hlavní dřevěnou tribunu pro stání po odchodu trhovců před začátkem rekonstrukce stadionu. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Celý objekt během celého provozu od roku 1958 vyjma rekonstrukce chladícího zařízení a ledové plochy nedoznal jiných zásadních změn a nepodepsala se na něm ani doba socialistického realismu. Využívání budovy jako veřejné tržnice pak nejen zcela popřelo původní charakter stavby, ale výrazně přispělo k jeho celkové devastaci. Došlo k demolici tzv. duklácké tribuny pro sedící obecenstvo, částečně byly rozebrány i ochozy nad oběma vchody.

V provozuschopném stavu zůstal pouze bufet přebudovaný na pivnici, zbývající části sportovního stánku byly na začátku roku 2001 v naprosto nevyhovujícím stavu, zejména v důsledku morální zastaralosti technické infrastruktury. Projektový návrh přestavby trval čtrnáct dnů a samotná příprava pak měsíc. „Zimní stadion jsme dosud neprojektovali, jinak však pracujeme na projektech sportovních hal a tělocvičen, nedávno jsem dozoroval také projekt běžeckého oválu na stadionu U Červených domků. V mládí jsem hrával lední hokej, takže rozumím potřebám hráčů, rozhodčích i diváků,“ řekl tenkrát autor projektu.

Pohled na hlavní dřevěnou tribunu pro stání po odchodu trhovců před začátkem rekonstrukce stadionu. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Jeho prvním úkolem bylo postavit nové opláštění, zprovoznit ledovou plochu vyráběnou moderní technologií, vybudovat také šatny pro bruslicí veřejnost a hokejové týmy se společným sociálním zařízením, dále pak místnost pro rozhodčí, ošetřovnu a sociální zařízení pro návštěvníky stadionu, strojovnu a místnosti pro obsluhující personál. Až ve druhé etapě měl stadion získat podobu, která by dovolila provozování vrcholového sportu. Šikula však již tehdy předpovídal, že se celá rekonstrukce může rozčlenit i do několika částí, podle dostupnosti finančních prostředků v jednotlivých letech.


Přestavba zimáku byla radikální

Trhovci stadion opustili tak rychle, jak ho obsadili, ani nestačili vše odvézt. Zbyly po nich desítky drátěných stánků, tisíce plastových ramínek a papírových krabic, několik provizorních vařičů, prošlé instantní polévky a nudle, v šatnách pak rozpis služeb a řád tržiště, napsaný obrázkovým písmem rozsypaného čaje.

Obr. 1 - Demolice chodby k někdejší kabině prvního mužstva pod tribunami, květen 2001. Obr. 2 - Pod ledovou plochou se ukrývá nový trubkový chladicí systém dlouhý 20 kilometrů. Obr. 3 - Pohled na staveniště stadionu byl přímo katastrofický. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Dala se však najít i zajímavá připomínka hokejové historie - v místnosti ledařů staré montérky i původní skříň s prastarými nahotinkami, dále zdevastovaná hlasatelna, u kabin rozbité záchody, ale občas i neporušené hráčské boxy. Pod dřevěnými tribunami pak stále ležely miliony nedopalků cigaret (i když kouření na stadionu bylo přísně zakázáno), tisíce voskových pivních kelímků, nekonečná spousta konfet a novinových útržků, staré zpravodaje a stovky puků. Avšak po týdenní náročné práci čety romských dělníků byl prostor stadionu dokonale vyčištěn a svářeči do poslední trubky rozebrali původní tribuny.

Rychlým tempem následovalo vybourání všech zdí tak, že zůstala pouze kostra stadionu, nosný ocelový skelet. Vypadalo to děsivě - jako po kobercovém bombardování, torzo sportoviště však konečně hlásilo do okolí, že přestavba začala. Ihned poté se do středu města začaly valit jeřáby a těžké tahače s betonovými prvky, přibyla nová střecha, vysoké nosníky dostaly zásluhou horolezců nový nátěr, vyzdil se nový obvodový plášť stadionu a postupně se jako stavebnice začaly skládat tribuny.

Obr. 1 - Strojník Jiří Čermák u nádrže se třemi tunami čpavku. Obr. 2 - Ledaři provádí vůbec první nástřik plochy vybavené novým chladicím zařízením. Obr. 3 - První veřejné bruslení na zimním stadionu Teza v prosinci 2001 po první etapě přestavby. Vpravo ještě nevybouraná původní zeď s prosklením. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Spolu s tím se nově položily i přípojky plynu, elektřiny, tepla a vody. Zvýšila se izolace haly a snížila její hlučnost, která dříve občas vadila okolo bydlícím obyvatelům, stadion byl také více zatemněn, takže se hrací plocha musí nasvětlovat i převážnou část dne.


Tribuny přibývaly po etapách

Při projektových úvahách se myslelo nejen na sportovce, ale i na návštěvníky sportovních či společenských akcí. Tribuna nad hráčskými lavicemi měla být určena sedícím divákům, opačná tribuna nad trestnými lavicemi a ochozy na bocích byly určeny ke stání, čímž mělo být dosaženo maximální kapacity 3500 diváků. Tomu odpovídala i první etapa, v níž se postavila pouhá čtvrtina ochozů a ta při pozdější premiéře hodonínských hokejistů s HK Brno zažila náročnou zatěžkávací zkoušku.

Sedadly se měly osazovat kompletně dobudované ochozy už ve druhé etapě, to se ale nepodařilo naplnit ani po čtyřech sezónách, což podle vyjádření hodně vadilo zejména dětem, ženám a věkově starším fanouškům. Rekonstrukce se držela i bezpečnostních regulí. Hrací plochu oddělovaly už v první novodobé sezóně plexisklové tabule, o kterých se Hodoňanům vždy pouze zdálo. Do nekompletního hlediště návštěvník vcházel vstupy z ochozu vedoucího pod tribunami, odkud byl i pohodlný přístup k sociálním zařízením a příležitostně provozovaným bufetům.

Výstavbu zimního stadionu v Hodoníně si v roce 2002 se zájmem prohlédla skupina zakladatelů hodonínského hokeje a vyslechla si i odborný výklad. Gestikuluje architekt Petr Šikula, vlevo od něj bývalý předseda Slokova Bohumír Jelínek, dále Miloslav Gajdůšek, Dramohír Gajoš, Stanislav Šiffel, Stanislav Kytlica st., Zdeněk Zach, předseda OS ČSTV Miroslav Běťák, Ludvík Šiffel a vedoucí stadionu Emil Šnoblt. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

V roce 2002 se vybudovala na boční straně směrem k parku (tzv. štítová stěna) nadstavba, v níž vyrostla místnost V.I.P. s výhledem na ledovou plochu, kanceláře městské organizace TEZA (Tělovýchovná zařízení), která stadion provozuje, a také hokejového klubu. V celém objektu byla rozvedena výkonná vzduchotechnika. Celkově se ve druhé etapě prostavělo méně než v minulých letech, když se investice pohybovaly kolem 12,5 milionu korun.


Ledaři dostali kvalitní rolbu

Kvalitu ledu ovlivňuje nejen technologie chlazení, ale také další kosmetické úpravy, které zajišťuje stroj zvaný rolba. Ta poslední hodonínská dlouho jezdila na stadionu v Uherském Ostrohu, a tak se zpočátku využívalo služeb až z Teplic zapůjčené mašiny, které ledaři dali jméno Mařena. Modrý, třiceti lety opotřebovaný exponát však měl již své nemalé vrtochy, spojené s opotřebením řezacích nožů, problémy strojníkům činila i jeho údržba, a tak vedení města svolilo k zakoupení nové moderní žluto – červené rolby, jejíž předností bylo komfortní ovládání, záložní plynová bomba, jednodušší přístup k hadicím i boční frézky a kartáče, které ošetřují hluché prostory kolem mantinelů.

Když ji jeřáb sundal z plošiny náklaďáku, uspořádala se malá slavnost a na provázku zavěšená láhev šampaňského přivítala novou služebnou pod střechou zimáku. Ta se pak opravdu ukázala v tom nejlepším světle, a také její zásluhou si hodonínský led pochvaluje většina domácích i hostujících hráčů. Rolba přitom udržuje povrchovou vrstvu ledu silného 4 až 5 centimetrů, teplota ledu je podle okolních podmínek -7 až -9 stupňů Celsia.

Přední část stadionu, která dostala úplně novou podobu. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Celý chladicí systém se třemi tunami čpavku v oběhu (tj. třikrát méně než původně) s přímým odparem ve dvacetikilometrovém trubkovém vedení se čtyřmi zálohovanými čerpadly je několikanásobně jištěn v souladu s přísnými bezpečnostními předpisy, obyvatelé okolních domů byli i přes mizivé riziko havárie seznámeni s řešením případné krizové situace.


Pokračující rekonstrukce, bezbariérový přístup a nové šatny

Sportoviště na počátku přestavby sloužilo v provizorním režimu, probíhaly pouze tréninky hokejistů, veřejnost přístup do stadionu neměla. I na počátku páté sezony v roce 2005 byl stadion v provozu, ale nedokončený. Počáteční odhady na celou rekonstrukci zimního stadionu hovořily o 90 milionech korun, nekalkulovalo se však příliš s prodloužením etap a dalšími komplikacemi, včetně přechodu z pětiprocentní sazby daně z přidané hodnoty na 19 procent.

Celkové investice do rekonstrukce zimáku od jejího počátku do roku 2005 činily včetně státních dotací téměř 100 milionů korun (rok 2001 - 39,6 mil. Kč, 2002 - 35,1 mil. Kč, 2003 - 12,1 mil. Kč, 2004 - 0, 2005 - 12,6 mil. Kč). Další odhadovalo město na 32 milionů korun, úplné dokončení však bude záviset na konečných cenách, možnostech města a podílu získaných dotací. Částka vychází až z výběrového řízení firem. Podle zkušeností totiž nabídnutá cena u staveb byla vždy nižší než cena stanovená projektantem.

Rychlejší dovedení rekonstrukce hokejového stánku do standardní podoby, která by umožňovala vedle komplexního pohodlí hokejistů a diváků i pořádání oficiálních akcí, zpomalila nepochybně i souběžná výstavba zbrusu nové víceúčelové haly v městské části Bažantnice. Tlak zástupců z jiných sportovních odvětví na zastupitelstvo byl pochopitelně velký, třicetimilionová státní dotace zase lákavá, takže se spustil i tento projekt.

Pohled do haly po skončení třetí etapy v roce 2003. Foto: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

Obrovskou kladnou změnou proti letům minulým je i to, že celá přízemní část je nyní bezbariérová a pod bočním ochozem vyrostl i speciální sektor pro vozíčkáře. Interiéru dominuje kombinace šedé a zelené barvy, všechny podlahy kryje speciální hmota umožňující pohyb na bruslích. Venkovní plášť měl být po skončení přestavby opatřen fasádou v červeno - zeleném provedení.

Na jaře roku 2005 začala také přestavba přilehlé budovy za restaurací Sportklub. Na tu čekaly především mládežnické celky, které se v dosavadních čtyřech sezónách tísnily v nevyhovujících prostorách, větší zázemí jim citelně chybělo také při organizování častých mezinárodních turnajů. Rekonstrukce s náklady kolem jedenácti milionů korun trvala půl roku a na místě vznikly moderní prostorné šatny pro žáky, juniory i muže se zázemím, sklady i čekárnou pro rodiče. Třešničkou na dortu měla být i moderní regenerační linka s posilovnou a vířivkou.

Během dokončování první etapy rekonstrukce zimního stadionu v roce 2001 se po šesti letech v Hodoníně opět zaleskla ledová plocha. Pro mnohé to byl malý zázrak. Mohli na ni bruslaři i trénovat hokejisté, divákům však byl ještě nějakou dobu vstup zapovězen, neboť hala byla stále staveništěm.


Autoři textu: Eduard Mezera, Ivo Cencinger. Zdroj: kniha Osudy hokeje na Hodonínsku.

další články
Drtiči zajíždějí do Velkého Meziříčí ke šlágru kola
A-Tým
18.10.2018

Hodonínské hokejisty čeká další těžká zkouška. V rámci sedmého utkání Krajské ligy mužů budou muset absolvovat jednu z n...
Tomáš Galatík: Je úžasné vidět, jak báječní fanoušci v Hodoníně i jeho okolí jsou
A-Tým
16.10.2018

Obránce Rosic Tomáš Galatík (na obrázku v zeleném dresu s číslem 6) se vrátil takzvaně na místo činu. Pětatřicetiletý za...
Dominik Směřička: Udržet si soustředěnost za rozhodnutého stavu je složité
A-Tým
15.10.2018

Vstřelit tři branky v jednom zápase, to se nestává každý den. Když se takový kousek povede ještě navíc obránci, jde o vě...