Ještě minulý týden patřil mezi tahouny českých juniorů na mistrovství světa v Edmontonu, ve čtvrtek už se obránce Radek Kučeřík proháněl na ledě v prvoligovém Přerově. Čekali byste u něj únavu z dlouhého letu nebo časového posunu? Kdepak. Odchovanec hodonínského hokeje zůstal na ledě nejdéle ze všech, po klasickém tréninku se připojil ke skupince pilující individuální dovednosti. „Vždy jsem to měl tak, že jsem si musel vše vytrénovat, nemám to úplně dané. Tréninky pro mě znamenají hrozně moc,“ usmíval se jeden ze tří nejlepších Čechů na turnaji dvacítek, kde národní tým výsledkově neoslnil, herně však nezklamal.
Jaké pocity z juniorského šampionátu ve vás převládají s odstupem pár dnů?
Spíš převládá zklamání z vyřazení ve čtvrtfinále, ale určitě tam může být také pocit nějaké spokojenosti. Měli jsme pár dobrých zápasů a pár nepovedených. Ty pocity z turnaje jsou takové smíšené.
Vnímáte ohlasy z vašeho nejbližšího okolí? Jaké jsou?
Převážně ty pozitivní. Všichni jsou spokojení s tím, že jsme postoupili do čtvrtfinále, kde jsme podali dobrý výkon. Samozřejmě jsou ale i negativní ohlasy, že to mohlo být lepší. Je to různé, každý na to má jiný názor.
Všímali jste si ohlasů veřejnosti už během šampionátu?
Jasně, fungují sociální sítě, takže člověk otevře telefon a vždycky na něj něco vyběhne. Nějaký ten komentář jsme si přečetli a určitě jsme věděli, jaké je dění v Česku a jak se to u nás probírá.
Z Edmontonu jste toho ale moc neviděli. Jaký byl pro vás život v bublině?
Bylo to určitě jiné než loňské mistrovství, vše převážně na hotelu, v autobuse nebo na zimáku. Byli jsme rádi, že jsme strávili dost času na ledě, kde jsme mohli společně trénovat. Jinak by to pro nás bylo těžké. Na hotelu jsme neměli moc co dělat. Za každý trénink jsme byli hrozně moc rádi.
To i proto, že také na hotelu panovala přísná opatření a na pokojích jste bydleli jednotlivě?
Byli jsme každý sám, opatření byla fakt přísná, takže jsme nemohli bydlet ani po dvojicích. Později už to trošku povolili, tak jsme se aspoň navštěvovali a zahráli si třeba PlayStation. To už bylo lepší, ale první čtyři dny byly pro nás hodně těžké, když jsme byli sami na pokojích.
Jaké hry jste si zapařili?
Hráli jsme NHL, párkrát tam byla i FIFA, ale převážně NHL (usmívá se).
Prozradíte, kdo byl nejlepší a jak jste byl na tom vy?
Asi Standa Svozil (směje se). Hráli jsme hlavně proti sobě, v pár zápasech jsem ho porazil, ale většinou vyhrával on.
S hokejem jste začínal v Hodoníně. Napadlo vás tehdy, že jednou budete tahounem české juniorky na mistrovství světa?
Určitě je to splněný sen. Když jsem v Hodoníně začínal, vždy jsem chtěl hrát jen hokej. Bavil mě. Pak jsem se dostal do Brna a šlo to pořád dál a dál. Každý rok si říkám, že se to nějak posouvá, což je pro mě dobře. Tak doufám, že to takhle bude pokračovat dál.
Je to i díky vaší velké pracovitosti? I dnes jste na ledě zůstal vlastně nejdéle ze všech hráčů.
Ta pracovitost v tom asi trošku bude. Vždy jsem to měl tak, že jsem si musel vše vytrénovat, nemám to úplně dané. Tréninky pro mě znamenají hrozně moc.
Dovedly vás až k ocenění pro jednoho ze tří nejlepších českých hráčů na mistrovství světa dvacítek. Co na to říkáte?
Bylo to pro mě překvapení. Měli jsme tam spoustu dobrých hráčů, takže to mohl být kdokoliv. Odehráli jsme dobrý turnaj. Jsem spokojený, je to taková menší náplast, i když by bylo určitě lepší, kdybychom dovezli nějakou medaili.
Měl jste nějakou zpětnou vazbu od trenérů? Byli s vámi spokojeni?
Jo, měli jsme pak nějaké pohovory s trenéry. Říkali, že turnaj se mi povedl, byl jsem za to rád. Všichni jsme tam nechali všechno, nebyl prostor pro zklamání. Prostě se to akorát nepovedlo výsledkově.
Byl jste překvapen, když vám trenéři před turnajem přidělili roli asistenta kapitána?
Upřímně, jo. Vůbec jsem s tím nepočítal. Řešili jsme to pak s trenéry. Řekli mi, že se pro mě nic nemění, že mám hrát to, co umím. Jestli mám na dresu nějaké písmenko, je jedno. Měl jsem prostě podávat své stabilní výkony.
Znovu se omílá fakt, že český hokej zaostává za světovými velmocemi. Pocítil jste to na vlastní kůži?
Ten rozdíl tam jde určitě vidět. Snažili jsme se to dohnat obětavostí, pílí a dřinou. V některých zápasech se nám to povedlo, ale jde vidět, že ty týmy jsou někde jinde.
Zahrál jste si proti oběma finalistům. Bral zlato opravdu ten lepší tým?
Asi ano. Kanada měla dobrý tým, ale osobně si myslím, že USA měly ještě lepší mančaft.
Kdo z Američanů vám v obraně dělal největší problémy?
Hlavně Alex Turcotte a Trevor Zegras byli úplně někde jinde. Dá se říct, že se k nim přidal i Cole Caufield. Ti tři byli v útoku hrozně nebezpeční.
Čím vás tyhle budoucí hvězdy zaujaly?
Takovým ladným bruslením a hlavně prací s hokejkou. To je úplně neskutečné, co tihle tři mají.
V obranné dvojici jste vystřídal dva parťáky. Hrálo se vám lépe s Michaelem Krutilem nebo Šimonem Kubíčkem?
Bylo mi to jedno. Předtím jsme měli kemp ve Vyškově, kde se to taky střídalo. Byli jsme nějak sehraní všichni se všemi.
Bylo po šampionátu ve hře i setrvání v Kanadě, kde patříte Saskatoonu Blades?
Jo, řešilo se co a jak. Jestli zůstanu v Kanadě, nebo se vrátím do Česka. Zvítězila u mě možnost Česka, protože v Kanadě je situace zatím nejistá. Nikdo neví kdy a jestli vůbec se tam začne. Teď jsem tady.
Neexistovala možnost přesunu do extraligy? Například do mateřské Komety Brno?
Já jsem to úplně neřešil. Prvně jsem hned volal do Přerova, kdy mám nastoupit. Bylo mi řečeno, že ve čtvrtek a uvidíme, co bude dál.
Jak moc vám pomohlo před mistrovstvím světa angažmá v Přerově?
Byl jsem moc rád za to, že jsem tady tu šanci dostal. O prázdninách jsem řešil, kdy vůbec nastoupím. Přerov se nabídl, že si mě sem vezme. Do Vánoc jsem byl tady a jsem spokojený.
Naskočíte v sobotu proti Kladnu? A těšíte se na možnou konfrontaci s Jaromírem Jágrem?
Pokud všechno dobře dopadne, v sobotu nastoupím. Byla by to pro mě velká motivace, zahrát si proti takovému hráči je vždycky čest.
Autor: Ivan Němeček, denik.cz.