Vojtěch Horňák začal chodit na základní školu v Hodoníně, která spolupracuje s hokejem, aby mohl dělat, co ho baví. Kvůli téměř hodinu trvající cestě domů však po domluvě s koučem opouští trénink chvilku před koncem.

„Poprosil jsem trenéra, jestli můžu jít o pět minut dříve, abych všechno stíhal. Když jsem šel mezi školkou a autobusovým nádražím, u křižovatky ležel pán. Běžel jsem k němu. Ptal jsem se, jestli potřebuje pomoct. Neměl u sebe telefon, takže jsem volal já,“ vypráví Vojta Horňák.

„V ten moment jsem si nevzpomněl na 155, takže jsem volal na 112, bylo to hrozně rychlé. Spojili mě s nějakou paní, které jsem řekl, kde jsem a co se stalo. Nejdřív jsem ale nemohl vůbec najít cedulku s ulicí, aby věděli, kam mají přijet. Moc to tam neznám, takže jsem tam chvilku chodil, pak jsem ji našel na rožku,“ pokračuje dvanáctiletý hrdina.

„Sanitka už jela, ale já už jsem měl poslední minutu, než mi jel autobus. Bylo to ještě takových padesát metrů. Byl jsem u toho pána co nejdéle, dal jsem mu ubrousky. Sanitka už přijela. Naštěstí se tam ještě někdo zastavil a byl tam se mnou, zeptal jsem se ho, jestli už se o to postará. Pak jsem běžel za jedoucím autobusem, který mě viděl a zastavil mi, takže jsem jel domů,“ dodává hodonínský hokejista, jehož maminka netrpělivě čekala na telefonu bez jakýchkoliv informací.

„Když šel z tréninku na autobus, volal mi a mluvil se mnou. Říkala jsem mu, že má jenom osm minut na autobus a musí si pospíšit. Najednou zavěsil. Vůbec jsem nevěděla, co se děje. Nemohla jsem se mu zpětně dovolat,“ popisuje Simona Horňáková.

Ani posléze se však od svého syna nic nedozvěděla. „Autobus nakonec stihl, ale nemohl vůbec mluvit, když jsem mu volala. To pak trvalo ještě doma, takže jsme to spolu museli nějak rozdýchat. Pořád se ptal, co ten pán, co ten pán,“ popisuje. „Když se to trochu zlepšilo, říkal mi, že kolem chodili dospělí lidé, kteří si ho nevšímali,“ poukazuje na chování dalších přítomných.

„Chodili okolo. Jenom se na toho pána podívali a šli dál. Musel jsem k němu jít,“ říká jednoznačně Horňák, jenž zužitkoval všechno, co se naučil. „Nebyl jsem nervózní, protože jsem věděl, co mám dělat. Někdy nám o první pomoci říkají ve škole, kde máme nějaké akce. Hlavně mi o tom říkají doma,“ připojuje.

„Když nemáte zdraví, nemáte nic. Život je nejdůležitější,“ vysvětluje maminka, proč své tři děti vede k otevřenému srdci a povinnosti pomáhat jiným. „Jsem moc ráda, že se zachoval tak, jak se zachoval. Jako rodiče jsme na něj moc hrdí. Udělal to ze srdce,“ dodává.

O činu mladého hokejisty se dozvědělo také vedení klubu SHKM Hodonín, které připravilo pro Vojtěcha Horňáka malé překvapení. „O ničem jsem nevěděl a ani jsem nic nečekal. Je to normální. Já jsem mu chtěl hlavně pomoct,“ ujišťuje dvanáctiletý šikula, který strávil zápasový den s hlavním týmem hrajícím krajskou ligu.

„Dostal jsem šálu a plakát, na který se mi všichni podepsali. Dal jsem si to hned do pokoje. A pak také poukaz, abych si mohl koupit něco na hokej. Asi bych si chtěl koupit helmu, vestu nebo chránič na zuby. Nejvíce se mi líbilo, že jsem mohl být na střídačce. Viděl jsem úplně všechno. Vyhráli, dávali krásné góly, a taky se pobili,“ culí se na závěr skromný Vojtěch Horňák.

Autor: Kateřina Kundertová, hokej.cz