Petře, už ti došlo, že se vám podařilo něco, co Hodonín nezažil více než třicet let, tedy - vybojovat pro město postup do vyšší soutěže?

Opravdu? To jsem popravdě vůbec netušil. Když to teď vím, tak možná i proto byli lidé tak natěšení. Podobná euforie byla i tehdy, když jsme hráli finále nebo baráž s SHK, ale to už je hrozně dávno. Tohle bylo velmi příjemné osvěžení paměti. Je pravda, že ta úroveň byla v Krajské lize asi o něco nižší, ale lidé na tribuně si to podle mě užívali úplně stejně. Jednou na to budou moc pěkné vzpomínky.

Pojďme ale pěkně popořádku. Loňská sezona skončila pomalu dřív, než začala. Všichni amatérští hráči byli nuceni dát si téměř rok bez hokeje. Jak jsi toto období prožíval a jak těžké bylo se do toho, po tak dlouhé pauze, zase dostat?

Pokud si dobře vzpomínám, tak se to zavřelo už někdy na začátku října 2020. Do Vánoc jsem se udržoval, i s klukama (syny Štěpánem a Petrem, pozn. red.) jsme si chodili zaběhat do lesa, který máme za domem a nějak jsme se drželi ve formě. V tu dobu se nesmělo téměř nic, tak jsme byli rádi i za tohle, ale po Novém roce, přiznám, že to byl doma chvílemi docela očistec. Kluci jsou nabití energií, takže to odnášeli rodiče. A nábytek…

V tom lednu pak ale nebylo vidět žádné světlo na konci tunelu, žádný ani malý náznak toho, že by se sezona měla znovu rozběhnout. V tu chvíli už člověk neměl moc chuť něco dělat. Nejhorší bylo, že už nebyly moc na sport ani myšlenky. Bylo to hodně depresivní. Když pak začala letní příprava na novou sezonu, bylo to, aspoň pro mě určitě, takové vzkříšení. Všichni jsme se na to těšili a chodilo nás na suchou opravdu hodně.

Do kondice se pak dalo dostat relativně rychle. Suchou jsme měli třikrát týdně, já si do toho dával celkem pravidelně ještě nějaký tenis. Prvních čtrnáct dní tě sice všechno bolí, ale určitě je těžší dostat se do formy po nějakém zranění. Když jsi zdravý, a nemáš žádné omezení, tak je to snazší. A hlavně, byla chuť. Konečně to nebylo jenom o individuální přípravě, ale o kolektivních sportech, kamarádech a zábavě.

A co herně? Jak náročné bylo obout znovu brusle, vzít do ruky hokejku…

Chvilku to samozřejmě trvalo, ale to je tak každý rok. Osobně si myslím, že by to bylo o moc těžší, kdyby se třeba v lednu rozjela ta minulá sezona. Kdyby se po třech nebo čtyřech měsících nicnedělání, a třeba jen čtrnácti dnech trénování, měly hned hrát mistráky. To by byl asi velký problém.

Po celkem slušné přípravě začala liga domácím zápasem s Kroměříží. Rozjezd jste měli pomalejší, ale nakonec jste si připsali nejvyšší výhru v sezoně 9:1. Už tento zápas naznačil, že tým má směrem dopředu velkou sílu…

Už příprava ukázala, že tento tým bude umět dávat góly. Břeclavi jsme nastříleli desítku, nějaký gól jsme dali i v prvním zápase proti Žďáru, devět gólů jsme dali Ostrohu. Vedení se podařilo útok velmi dobře posílit. Ať už to byl Mates Charvát, Ľubo Vaškovič, vrátil se naplno Tom Polák, i Majo Konečný přidal nějaké body… Byli jsme schopní poskládat tři lajny a každá z nich byla schopná dávat pravidelně góly. A to není v Krajské lize úplně běžnou věcí.

Když se ale podíváme na výsledky v celé sezoně, uvidíme, že velmi dobře si vedla i defenziva. Průměr 3,27 inkasovaného gólu na zápas je v Krajské lize hodně slušný. Doma jste v sedmi z jedenácti zápasů dlouhodobé soutěže dostali dva a méně gólů. Byla viditelně pevnější obrana jedním z klíčů k prvnímu místu v základní části?

Už nevím, před kterým venkovním zápasem to bylo, ale bylo to někdy v první třetině základní části, podíval jsem se na tabulku a říkal jsem si, že máme hrozně málo obdržených gólů. Porovnával jsem to s Ostrohem, který má obranu vždycky dobrou, a my jsme na tom byli o hodně líp. Řekli jsme si tehdy i v kabině, že zápasy, ve kterých dostáváme do tří gólů, že to je ok. Pak jsme to ale paradoxně začali strašně flákat.

Byla tam najednou série, kdy jsme dostávali hrozně moc gólů, a i když jsme dokázali ty zápasy otáčet, nebyli jsme určitě spokojení tak, jako kdybychom vyhráli třeba 6:2. Nebo třeba 3:1, kdyby to byl silnější soupeř. Pak ale přišel zlom a myslím, že to inicioval Martin Vyrůbalík. Něco jsme si k tomu řekli a zase jsme se snažili víc myslet i na obranu, a ne jenom na střílení gólů.

V závěru základní části se ustálila sestava, do obrany přišel Doša (Martin Dufek, pozn. red.), což byl skvělý tah a obrovská posila. Myslím si, že si s Mikesem (Róbert Mikéska, pozn. red.) výborně sedli a naše obrana byla zase o něco pevnější. Martin Vyrůbalík šel do třetí obrany za Šimonem Zlámalem, který nemohl mít lepší školu, než hrát po jeho boku.

Základní část jste zakončili se ziskem čtyřiapadesáti bodů a bilancí osmnácti vítězství a jen čtyř porážek. A u těch porážek bych se chtěl na chvilku zastavit, protože ty v Brumově a zejména pak nálož v Kroměříži byly velké facky, no a pak dvě prohry s velkým rivalem z Uherského Ostrohu, kterého jste v sezoně ani jednou neporazili…

Po té porážce v Brumově a hlavně pak po tom debaklu v Kroměříži jsme měli sezení, na kterém jsme si řekli, že i když jsme první, tak prostě nemůžeme dohrávat základní část takhle ledabyle a s takovými výkony jít do playoff. Ke konci základní už to bylo lepší a už jsme tolik branek nedostávali. A Ostroh… já mám pocit, že oni se umí hecnout jenom na nás.

Jedním z vrcholů základní části bylo utkání 12. kola v Břeclavi, kde jste necelých sedm minut před koncem prohrávali 1:4. Jak na toto utkání vzpomínáš?

My jsme ten zápas hráli hodně lajdácky. Měli jsme tam nějakou menší vítěznou šňůru a mysleli jsme si, že se nám nemůže nic stát. A začalo to už před zápasem, samé srandičky, koncentrace žádná. Nemyslím si, že bychom neměli šance, ale prostě jsme nebyli dostatečně důrazní. Na začátku poslední třetiny jsme dostali dva slepené góly a po tom čtvrtém gólu nám to dávali pěkně sežrat. A v tu chvíli, jako kdyby nám to secvaklo: „Nemůžeme prohrát v Břeclavi!“

Naštěstí se povedlo vstřelit kontaktní gól a pořád bylo ještě dost času. Když jsme pak dali třetí gól, tak bylo na domácích vidět, že neví, jestli mají hrát, nebo mají jen vyhazovat. Na Lvech byla deka a my jsme využili situace, že se z toho sesypali a nevěděli, co má kdo hrát. Důkazem byla ta moje vyrovnávací branka, kdy mi Majo (Mario Konečný, pozn. red.) přihrál z rohu a já byl snad tři vteřiny sám před golmanem. V poslední minutě pak Alda (Aleš Dufek, pozn. red.) rozhodl.

Myslím si ale, že nám to paradoxně moc nepomohlo, protože jsme si možná řekli, že takhle to honit na poslední chvilku zvládneme vždycky. A v sezoně se nám to sice ještě několikrát podařilo, ale pak se nám to málem vymstilo v nejdůležitější části sezony, v tom domácím zápase kvalifikace s Moravskými Budějovicemi.

V mistrovské sezoně 2018-19 přišel moment zlomu v sedmém kole, když jste na ledě Velkého Meziříčí dostali naloženo 15:3. Našel bys i v letošní sezoně nějaký podobný okamžik?

Jasně. Ta lata 10:3 v Kroměříži. Vzpomínám si, že jsem se po tom zápase s někým bavil v kabině a řekl jsem: „Dostali jsme, dobré… vůbec by mi nevadilo, kdyby to dopadlo stejně jako před třemi roky… Ve Velmezu jsme dostali patnáct, pak jsme jim to oplatili ve finále. Letos by to mohlo být stejné a vůbec bych se nezlobil.“

Po tom zápase jsme si některé věci vyříkali, já sám jsem apeloval hlavně na docházku, protože v tu dobu nás na zápasy jezdilo opravdu málo a bylo to hodně náročné. Takže jestli se ptáš na zlomový okamžik sezony, z mého pohledu to je určitě tento zápas.

Když nebudeme počítat loňskou předčasně ukončenou sezonu, vyhrál jsi potřetí týmové kanadské bodování. Jak jsi byl spokojen se svými „čísly“ během dlouhodobé soutěže?

Tak jako v předešlých sezonách, i letos jsem měl dobré spoluhráče. A nejenom na křídlech, ale i v obraně byli konstruktivní beci – Směřa (Dominik Směřička, pozn. red.) si držel svůj standard a Poles (David Polesný, pozn. red.) letos neuvěřitelně bodově explodoval. Možná je to klišé, ale je to tak – moje body jsou zásluha mých spoluhráčů. Nejsem zase takový player, abych si vzal puk za brankou, projel hřištěm jak slalomovou dráhou a dal góla.

Poslední kolo základní části vám určilo jako čtvrtfinálového soupeře Blansko. S Dynamiters jste se v základní části utkali třikrát. Vždy jste sice vyhráli, ale ve dvou případech to bylo velké trápení. Trenér Kuba po posledním vzájemném zápase v základní části pronesl: „Doufám, že Blansko nechytneme v playoff, protože to bychom asi zešedivěli.“ Čím to, že zrovna tento soupeř vám dělal takové problémy?

Nechtěl bych, aby to vyznělo nějak namyšleně nebo neuctivě, ale Blansko nebudilo hokejový dojem ani na rozbruslení. Přijeli jsme tam vždycky jako Nazdárci, zase s pocitem, že se nám nemůže nic stát. Navíc v obou zápasech u nich to úplně nevyšlo ani našim golmanům, my jsme jim moc nepomáhali a ty góly jsme prostě dostávali. Jednoduše řečeno, nemyslím si, že by na nás Blansko mělo nějaký recept. Spíš to bylo o nás a o tom, že jsme se na zápasy u nich nedokázali dostatečně zkoncentrovat a hrát celých šedesát minut.

Čtvrtfinálová série nakonec skončila vašimi jasnými výhrami 7:2 a 9:2. Nečekali jste, že Dynamiters budou klást větší odpor?

Popravdě, ne. Věděl jsem dvě věci. První, že se musíme zkoncentrovat líp, než tomu bylo v základní části a druhou, že pokud na nás nevyrukují s nějakými novými esy v rukávu, tak že je musíme porazit. Oni totiž neměli žádnou pětku lepší, než kteroukoliv naši lajnu. Ani golmana neměli lepšího. Nevěřil jsem tomu, že by nás Blansko mělo nějak výrazně potrápit. A ty výsledky to nakonec celkem jasně potvrdily.

V dalším kole vás čekaly Boskovice. Nepříjemný a silný tým, plný bývalých hráčů brněnské Techniky, se kterými se ty i další tví spoluhráči znáte dlouhá léta. Očekávala se těžká a vyhrocená série, což se také potvrdilo…

Přesně tak. Boskovice nás hodně prověřily. Ta jejich první pětka měla výbornou formu, byli hladoví a chtěli se proti nám ukázat. V obraně odehrál spoustu minut Strýček, který hraje hodně nepříjemný hokej. Řekl bych, že doma jsme asi byli v obou zápasech lepší, ale že bych si troufl tvrdit, že jsme Boskovice přehrávali i u nich, to určitě ne. Hrálo se hodně do těla, chvílemi se to pěkně „řezalo“. Podle mě tuhle sérii rozhodli golmani.

Starší zkušení hráči jako Jurča, Benýšek nebo Strýček dokázali ty mladé kluky „nakazit“ a vyhecovat tak, aby hráli playoffový hokej. Ty týmy se dobře znají už z dob druhé ligy a SHK a Techniky, takže my jsme leželi v žaludku jim a oni zase nám. Navíc k nám z Boskovic přišli Doša s Chvátošem (Jaroslav Chvátal, pozn. red.), což v Boskovicích těžko skousávali, a tohle všechno navíc věděli a vnímali i fanoušci, takže v této sérii bylo o emoce celkem postaráno. Byla to dobrá prověrka.

Po dvou zápasech byla série srovnána na 1:1, do třetího zápasu jste na Minervu vyrukovali s nečekaným trumfem - Michalem Hozou. Měl jsem pocit, že z tohoto tahu byl soupeř dlouho hodně překvapený a nevěděl, jak s tím naložit…

Ono to hlavně dokazuje, že jsme z Boskovic měli opravdu respekt. Po tom druhém utkání série, které jsme prohráli 2:5, bylo potřeba té nebezpečné pětce, která Boskovicím zařídila většinu branek, hru co nejvíc otrávit. Naše pětka, ani ta první Aleše Dufka, na tohle úplně stavěná nebyla a klukům ve třetí se úplně nedařilo. A Hozič (Michal Hoza, pozn. red.) se nabízel jako dobrá varianta.

Michal s námi už kolem Vánoc chodil celkem pravidelně trénovat a bylo vidět, že fyzicky je na tom pořád velmi dobře. Dal si s námi jeden předzápasový trénink a šel na to. A třetí pětka i s Michalem to v tomto zápase zvládla opravdu skvěle, protože podle mě to té elitní lajně soupeře totálně znechutili. Jirka Sedlák tam hned v prvním střídání někoho vypnul, a Hozič, jako Tackleberry z Policejní akademie, aby nebyl pozadu, tak jej musel hned dohnat…

Byl to moc pěkný pohled, jak kluci dřeli a doslova je tam mydlili. A myslím si, že i když už bez Hoziče, tak si tu hru kluci přenesli i do finále. Byl to jeden z důležitých tahů v playoff. A je to jenom důkaz toho, že když každý hráč pochopí, jakou má roli, tak pak může dosáhnout úspěchu. A není to jenom o KáPéčku, stejně to funguje i ve vyšších soutěžích.

Boskovice měly jednu výbornou formaci, ostatní se k ní ale nedokázali přidat. Zatímco za Baník ve čtyřech semifinálových zápasech bodovalo hned patnáct hráčů, za Minervu se prosadila pouze šestice hráčů. Byla vyrovnanost formací hlavním rozdílem mezi oběma mužstvy?

Rozhodně ano. Boskovice měly během sezony problém s hráči, chvilku to tam prý vypadalo i na úplný konec. Nakonec se jim podařilo dát dohromady tři pětky. I když kvalitou ta třetí hodně pokulhávala a ani ta druhá nebyla moc produktivní. Ve čtvrtfinále jim to na Břeclav stačilo, proti nám to ale bylo málo. Velký rozdíl byl hlavně ve třetích pětkách. I když ta naše hrála úplně jiný styl a měla naprosto odlišné úkoly, přesto byla schopná dávat góly.

Ve druhém semifinále se střetly týmy Uherského Ostrohu a Kroměříže. Tabulkovým i papírovým favoritem byli Ostrožané, do finále ale zamířili Hanáci. Byl pro tebe výsledek této série velkým překvapením?

Před začátkem série jsem to měl padesát na padesát. O něco málo víc jsem ale asi věřil Ostrohu, že jim to Šurda (Michal Šurý, pozn. red.) vychytá. Někteří kluci, kteří v Ostrohu v minulosti hráli, tak v kabině říkali, že Ostroh vypadne. Do toho Kroměříž posílila o Matulku (Dominik Matula, pozn. red.), byl tam Hanes (Jan Matějka, pozn. red.), který měl velkou formu. Popravdě jsem si ale říkal, že Hanáci mají jen jednu lajnu. Což, jak se pak ukázalo, nebyla pravda.

Ostroh ale zase v sezoně nepodával úplně suverénní výkony, v tom čtvrtfinále s Technikou byl kousek od vyřazení… Kluci v kabině říkali, že to překvapení není, že to tipovali už před sérií, že Ostroh vypadne. Já asi věřil opravdu trochu víc Ostrohu, ale postup Kroměříže ani pro mě nebyl úplnou senzací. Hlavně postoupila zcela zaslouženě.

Ve finále jste se tedy utkali s Kroměříží. Úvodní duel jste zvládli na výbornou a vyhráli jste 5:2…

Vyšla nám skvěle první půlka zápasu, ve které jsme Kroměříž doslova přejeli. Vyšlo nám to gólově, odskočili jsme na 4:0 a do ničeho jsme je nepouštěli. A to jsme spoustu dalších šancí nevyužili. Myslím si, že se projevilo to, že měli hodně mladý, a ještě ne tak úplně zkušený kádr. Možná byli i přemotivovaní, nebo zaskočení plným zimákem a atmosférou, nevím… každopádně v tom prvním zápase hráli hodně vlažně.

První finále jste zvládli celkem přesvědčivě, odveta na Hané byla o poznání vyrovnanější. Jak moc byla podle tebe pro vývoj série důležitá rychlá branka Ľuba Vaškoviče po osmi vteřinách prodloužení?

V Kroměříži jsem čekal hrozně těžký zápas. Věděli jsme, že tam na playoff chodilo plno lidí. U nich se hraje špatně i v základní části, nikdo tam na tobě nenechá nit suchou, ať už jsi na trestné, nebo kdekoliv na ledě. Věděli jsme, že nás tam čeká peklo, byli jsme na to nastavení a maximálně koncentrovaní.

Když jsme dali ten gól v prodloužení, tak jsem už věřil, že to doma uhrajeme. Musím ale přiznat, že nám asi hodně pomohlo, že proti nám nehrál Matulka. Těžko to teď zpětně nějak hodnotit nebo porovnávat, ale s ním v sestavě by byla Kroměříž o hodně silnější a nebezpečnější. On je prostě střelec a je schopný ty góly dávat. Což ukazoval, i když hrál ve „slabém“ Brumově.

V pauze mezi koncem třetiny a startem prodloužení jste se se spoluhráči na něčem domlouvali. Bavili jste se o tom, že ten gól dáte právě takhle?

Do toho prodloužení jsme měli asi ještě půl minuty přesilovky. Bavili jsme se o tom, že musíme vyhrát buly, roztáhnout hru do křídel, co nejdřív se dostat do útočné třetiny a hned se snažit o střelbu. Nakonec se to otevřelo tak, že já jsem odskakoval na mantinel a ten bek byl asi mlaďoch, protože si vybral mě a šel mě bránit.

Já jsem přejel modrou, posunul jsem puk na Sajgona (Jakub Sajdl, pozn. red.) a už v tu chvíli jeli s Ľubem (Ľubomír Vaškovič, pozn. red.) dva na jednoho. No a Ľubo to krásně trefil z první. Ne snad, že bychom se teda domlouvali, že to provedeme přesně takhle, ale chtěli jsme jít rychle do zakončení, což se nám podařilo. Hodně nám to usnadnil ten bek, kdyby se nevydal tak nablízko ke mně, tak jsme se museli rozestavět a hrát klasickou přesilovku.

Do Kroměříže dorazila také určitě více než stovka hodonínských příznivců a zápas díky oběma kotlům doprovázela skvělá atmosféra. A naši fanoušci se, i když domácí byli v jasné přesile, vůbec neztratili…

Byla to jednoznačně nejlepší atmosféra, kterou jsme v sezoně mimo svůj stadion zažili. Domácí se hecli a fandili výborně, Hodoňáci taky pěkně přitápěli pod kotlem. Bylo to moc pěkné a v takové kulise se hraje jedna radost. O to hezčí to pak bylo po tom vítězném gólu. Děkovačku jsme si užili náramně. Během zápasu to úplně nevnímáš, i když to samozřejmě slyšíš, ale po tom zápase, když už se nemusíš soustředit na hru, tak si to užíváš naplno.

Během utkání jsem si třeba myslel, že naši fanoušci jsou jen za naší střídačkou, kde byl buben a zahlídl jsem nějaké šály. Při té děkovačce ale bylo najednou vidět, že tam zůstala vlastně polovina tribuny... A nepředpokládám úplně, že by nám tleskali domácí fanoušci (usmívá se).

No pak přišlo třetí finále. Doma. Před nejvyšší návštěvou v historii. V divoké přestřelce jste dvakrát přišli o dvoubrankový náskok, ještě jedenáct minut před koncem třetí třetiny jste pak naopak dva góly ztráceli…

Dodnes vlastně nevím, proč jsme to takhle zmastili. Vedli jsme 4:2, nechali jsme si v závěru první třetiny dát gól na 4:3 a místo toho, abychom se dali do kupy, tak jsme asi spoléhali na to, že to můžeme uhrát na nějakou údržbu. Možná v tom bylo i to, že soupeř věděl, že když prohraje, je konec, tak do toho v té druhé třetině dali všechno. Když se jim podařilo vyrovnat, bylo jasně vidět, jak se nálada proměnila.

Oni pochopitelně slavili každý gól, sebevědomí jim narůstalo… My jsme naopak byli dole. Tohle hrozně moc svazuje ruce i nohy, kór, když máš plný dům natěšených lidí. I fanoušci byli v ten moment, a naprosto právem, hodně rozpačití a tohle ti vůbec nepomůže. My jsme ale k tomu vedení přišli docela lacino a hodně podobně jsme o něj také přišli.

Ty jsi poslední finálové utkání nedohrál. Sudí tě už na začátku druhé třetiny poslali do kabin. Za co jsi byl vyloučen do konce zápasu?

To si vůbec nepamatuju… Tam jsem asi nebyl… Ale ne, teď vážně. To byl prostě prů*er. Udělal jsem hloupost. Jeli jsme proti sobě, protihráč mě chtěl hitovat a já jsem prostě instinktivně zvedl hokejku. Ta se svezla a já ho trefil. Blbě. Po přerušení jsem jel za ním, protože mi nepřišlo, že bych jej trefil na bradu nebo nějak podobně a on se zázračně uzdravil a hned mě začal mydlit.

Když jsem jel na trestnou, tak jsem čekal, že dostanu 2+2 minuty, odsedím si to a bude se pokračovat. Pak jsem ale slyšel, že to je na pět minut a do konce zápasu… Říkal jsem sudímu, ať nás nechá hrát, ale bylo mi řečeno, že kdybychom se neprali, tak jsem šel jenom já, a to za ten první zákrok. Byla to prostě moje hloupost.

Táta se se mnou týden nebavil, protože se přijeli podívat ze Znojma a já se nechám v půlce zápasu vyhodit. Říkal jsem mu, že viděl gól, nahrávku i bitku, hattrick Gordie Howea jako vyšitý… (směje se) Ale táta byl naštvaný oprávněně. I já sám na sebe jsem byl na*ranej. Gól jsme sice v tom dlouhém oslabení nedostali, ale ten zápas se pak přetočil na stranu soupeře. Přiznám se, že když jsem se pak v civilu vrátil na střídačku, nebylo mi vůbec příjemně. Uklidníš se, víš, že jsi udělal kravinu. Do toho víš, že jsi tomu týmu na ledě něco platný, k tomu zaplněný stadion, finále… Navíc se prohrávalo…

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Oficiální profil SHKM Hodonín (@shkmhodonin)

Kdy jsi začal věřit tomu, že se klukům podaří zápas ze skóre 5:7 otočit a dotáhnout do vítězného konce?

Když se Jirkovi Sedlákovi podařilo nějakých deset minut před koncem vstřelit kontaktní branku na 6:7. V ten moment jsem věřil tomu, že to jsme schopní minimálně srovnat a dovést utkání do prodloužení. Kroměříž byla do té doby na koni, všude byli dřív, byli důrazní a nepouštěli nás do šancí. Ta naše třetí pětka to ale hrála jednoduše a to zafungovalo. Šli jednoduše do brány a Jirka dal parádní a veledůležitou branku.

Myslím si, že tento gól to překlopil zase na naši stranu. Pro naši střídačku to byl impuls, probudily se tribuny, naopak na soupeři byly najednou vidět obavy. A myslím si, že to hodně zamávalo hlavně s hostujícím brankářem, což se pak ukázalo u té vyrovnávací trefy Doši.

Když jsem tě pak sledoval v civilu a týmové bundě na střídačce, jak tam neustále přešlapuješ, byla na tobě vidět velká nervozita. Jak jsi zbytek tohoto nerváku prožíval? Respektive – prožíval jsi to jinak, než kdybys byl pořád ve hře?

Jasně, že to vnímáš a prožíváš úplně jinak. Snažil jsem se kluky povzbuzovat, nebo jim i říkat nějaké věci, ale sám vím, jak to v takových momentech je – vlastně to nevnímáš a soustředíš se jenom na sebe a na hru samotnou. Když dal Mates (Matěj Charvát, pozn. red.) gól na 8:7 a celé střídačce i stadionu vyletěly ruce nad hlavu, to byla velká euforie a nikdy na to nezapomenu.

Ta videa, která jste natočili ze střídačky, ta jsou skvělá a naprosto přesně to všechno zachycují. Radovali se úplně všichni. Byla to nádhera.

První zápas kvalifikace vám vyšel skvěle, z Moravských Budějovic jste po jasné výhře odvezli po zásluze tři body. V odvetě před domácím publikem to ale bylo úplně jinak. Mluvil jsem po zápase s hodně lidmi, kteří říkali, že tak špatně, jak jste hráli první dvě třetiny, jste za celou sezonu nehráli. Čím to bylo?

Když se vrátím ještě k tomu prvnímu zápasu… Když jsem se díval na sestavu Moravských Budějovic a viděl jsem tam tu jejich první lajnu, která před třemi lety proháněla a totálně smazala SHK v playoff druhé ligy, říkal jsem sám sobě i klukům, že Žihadla nemají vůbec špatný tým. I díky tomu jsme měli ze zápasu i ze soupeře zdravý respekt a do zápasu jsme šli na sto procent soustředění.

Ve druhé třetině nám tam napadala spousta gólů a Budějky se z toho už nedokázaly oklepat. Ve třetí pak začali kousat, ale už jsme to v klidu dohráli do tří bodů. Před tím druhým zápasem jsme si možná podvědomě už dopředu říkali, pod vlivem toho prvního utkání, že oni vlastně asi ani postupovat nechtějí, že si přijedou jenom zahrát. Na ledě to pak vypadalo úplně jinak. Zahrát jsme si přišli my a oni přijeli bojovat.

Myslím si, že poslední kapka toho našeho podcenění byla u rozbruslení. Deset minut z rozbruslení bylo pryč a jejich polovina pořád prázdná. Koukali jsme se po sobě a nechápali, co se to děje. Když soupeř přišel až v polovině rozbruslení a naskočili jen ve dvanácti hráčích, říkali jsme si, že přijeli jak Nazdárci, že je musíme přejet… A viděl jsi to sám, bojovali, dřeli a odvezli tři body.

A ty dvě třetiny… z naší strany tam nebylo opravdu nic. Ale vůbec nic. Taky jsme to pak dostali od fanoušků ještě ten večer pěkně sežrat. A právem. Muselo to být hrozné pokoukání a velké utrpení, sledovat tohle z tribuny.

V poslední třetině to ale najednou šlo a z 1:5 bylo celkem rychle 4:5…

Měli jsme tam zbytek dlouhé přesilovky z konce druhé třetiny a Mikes tam, ale teda fakt nádhernou střelou, hned po minutě snížil na 2:5. Za stavu 3:5 to bylo pořád ještě hodně opatrné, protože soupeř pořád ještě zlobil a měl šance. Když jsme se dostali na kontakt gólem na 4:5, podíval jsem se na časomíru a viděl jsem, že zbývá ještě skoro devět minut, věřil jsem, že to dokážeme.

Vzápětí jsme měli přesilovku pět na tři a myslel jsem si, že v té euforii to tam padne a srovnáme to. Ta přesilovka se nám ale moc nepovedla a do konce zápasu jsme se už prosadit nedokázali.

Poslední třetina přinesla stíhací jízdu, Žihadla ale těsný náskok uhájila. Dobře rozehraná kvalifikace se v tu chvíli pořádně zamotala. Před vámi navíc byla o dva dny později daleká cesta do Českých Budějovic, kde vás čekaly hvězdy Samsonu. Měli jste z tohoto zápasu obavy, nebo jste do toho šli s tím, že budete hrát, co to půjde a ono to nějak dopadne?

Měli jsme po tom pátečním nezdaru menší rozpravu v kabině. Měli jsme tam totiž pár nahlášených absencí na ten zápas na Samsonu. Já jsem kluky poprosil, aby ti, kdo můžou, si nahlásili na pondělí v práci volno a ať nás tam jede co nejvíc a ať jsme v co nejsilnější sestavě. Že celou sezonu hrajeme o něco a pokud bychom to v Českých Budějovicích nezvládli, tak jsme všichni moc dobře věděli, kde bychom byli…

Je to Krajská liga, nehrajeme to profesionálně, takže kluci, kteří prostě museli do práce, tak si volno vzít nemohli a nejeli. A určitě jsme se toho zápasu báli, aspoň já teda jsem z něj obavy měl. Když vím, kdo se proti nám chystal nastoupit… Navíc za ty roky vím, že pokud byl někdo hvězda ve vyšší soutěži, tak v tom kraji nepotřebuje ani moc trénovat a ty góly a body prostě dokáže sbírat i tak.

A tady proti nám stály obrovské hvězdy, v čele s Martinem Hanzalem. A ta kvalita se potvrdila. Vůbec poprvé nás někdo takhle přehrával (na střely vyhrál Samson 53:23, pozn. red.). Dobrou polovinu zápasu jsme byli pod tlakem a jen jsme zbaběle vyhazovali puky, abychom se vůbec ubránili. Po utkání jsme byli pěkně vyšťavení, i když jsme vyhráli, tak nám moc energie nezbývalo.

Hned po zápase jsem myslel na to, jak to bude vypadat příští neděli. Říkal jsem si, ok, tak teď doma porazí Žihadla a k nám pojedou pro postup. Na pomoc si přivolají ještě další hráče, kteří proti nám teď nenastoupili, budou třeba ještě silnější, a to bude teda něco. A pokud se nám to doma nepodaří tak to bude obrovská ostuda a strašná škoda. A celá sezonu bude v p*deli.

Nám vyšel začátek. Myslím si, že hodně se na tom podepsal domácí golman, kterému to naopak moc nevyšlo. Na začátku druhé třetiny jsme navýšili vedení na 4:1, ale už to pomalu nabíralo směr…

Já teda na ten zápas koukal jen v televizi, ale přišlo mi, jakoby vás domácí chvílemi vzali na Matějskou. Ta kvalita Samsonu byla obrovská…

Je to tak. Bylo to fakt šílené. Martin Hanzal, ač třeba už tolik netrénuje, tak bylo vidět, že když se rozjel, nebylo možné jej obrat o puk. To samé na buly. To prostě nešlo. Ani mě, ani Matesovi, který to hraje jiným stylem, nikomu to proti němu nešlo. O přestávkách jsme to probírali v kabině – jak si proti němu na to buly stoupnout, abychom měli větší šanci, nic nefungovalo. Všechna buly jsme prohrávali, a to nám vůbec nepomáhalo, protože jsme vůbec nebyli na puku.

Naopak oni to hráli v poslední třetině jednoduše, pořád dokola ten samý vzorec. Vyhrát buly, beci to hned rvali na branku a pak se snažili těžit z dorážek. Stálo to všechno hrozně moc sil a bylo to strašně náročné utkání. Nás podržel fantasticky chytající Coplik (Jakub Zollpriester, pozn. red.).

V Krajské lize to je většinou o hráčích, kteří hrají hokej čistě z lásky k tomuto sportu. Aby se v této soutěži proháněl borec, který ještě před třemi lety hrál v NHL a je mu stále „teprve“ 35 let, to je opravdu nevšední věc. Ty už teda taky nejsi žádný „vyjukaný junior“, ale přeci jenom, pociťoval jsi nějakou nervozitu, když ses proti Martinu Hanzalovi postavil poprvé na buly?

Jasně. Už při podávání rukou před zápasem. Podal jsem mu ruku a řekl: „Těší mě, pane Hanzale.“ On se tomu zasmál a odpověděl mi: „Zdar, pěkný zápas!“ (směje se). Tohle bylo fajn, zasmáli jsme se tomu a trochu ta nervozita spadla.

Na buly jste se s Martinem Hanzalem potkávali pravidelně. A často bylo vidět, že spolu komunikujete. Co jste si říkali?

Já mu říkal, že tady není v NHL, že se mají ta buly hrát čistě hokejkou. On mi na to suše říká: „Tak když to nepísknou...“ (směje se).

Domácí stáhli tříbrankové manko, dvě a půl minuty před koncem třetí třetiny jsi ale pátou trefou vrátil vedení na stranu Baníku. Co se ti po této brance honilo hlavou? Na první pohled to vypadalo, že se ani moc neraduješ…

Měl jsem tam šanci už pár vteřin před tím. Najížděl jsem si z levé strany a mířil jsem na beton brankáře. Když jsem se pak díval na záznam, měl jsem asi pálit spíš na bližší tyčku. Tohle ale nebyla ani moje typická pozice, vlastně moc nevím, jak jsem se tam ocitl. Díky tomu jsem ale nakonec získal pozici pro ten rozhodující gól.

Střílel jsem na delší tyč a pak jsem se v rohu točil s tím, že budu muset máknout směrem dozadu. Domácí ale nezvládli vyhodit a puk zachytil na modré Směřa (Dominik Smeřička, pozn. red.). Dominik to pak nastřelil na bránu a já to tečoval mezi betony golmana. Nevím, jestli mě viděl, nebo to nahodil jen tak instinktivně, ale naštěstí to skončilo gólem. Na ukončené jsme si z toho pak dělali srandu, že Domino chtěl prodloužení, ale já blbec do toho strčil hokejku (směje se).

Radost byla obrovská, ale spíš jen vnitřní. Já byl totiž naštvaný sám na sebe, protože ty první dvě třetiny jsem byl zase zralý na vystřídání nebo na posazení. Hrál jsem špatně. Zakopával jsem i o čáru, nebyl jsem schopný nahrát. Necítil jsem se dobře a vůbec mi to nešlo. Z mé strany to byl špatný zápas, tak jsem si říkal, že aspoň takhle jsem trochu pomohl.

Poprvé v sezoně vás někdo takhle přehrál a přestřílel. Hlavně v závěru měl soupeř doslova drtivý tlak. Když se zeptám na těch posledních 160 vteřin, jak na ně budeš vzpomínat?

Bylo to nekonečné. Hlavně jsme si říkali, co nás ještě čeká, protože i když jsme vedli 5:4, věděli jsme, že soupeř je tak silný, že je schopný nám do konce dát klidně ještě dva nebo tři góly. V kabině jsem po druhé třetině říkal, že pokud nedostaneme do 50. minuty gól, že to bude dobrý a že to zvládneme. Gól jsme dostali až ve 53. minutě a všichni víme, co se pak spustilo. Takže i když jsme dali gól na 5:4, de-facto z ničeho, tak tam pořád nebyla žádná euforie a byly to pořádné nervy.

Na jih Čech za vámi přijela i skupinka fanoušků, která o sobě dávala celý zápas neúnavně slyšet…

Klobouk dolů před nimi! Neděle, štreka jak na druhý konec světa, navíc po tom nepovedeném pátečním zápasu s Moravskýma. A stejně přijeli a fandili celý zápas. Byli slyšet vlastně jenom oni, domácí žádný kotel neměli a ani se nijak nefandilo. Před našimi fanoušky smekám klobouk vždycky, ale tahle skupinka, která byla v Českých Budějovicích, ta si zaslouží obrovský respekt.

Na nadcházející neděli se v tu chvíli těšil minimálně celý okres Hodonín. Jaké v tobě převládaly pocity, když Samson tři dny před rozhodující bitvou oznámil, že z kvalifikace odstupuje?

Po tom zápasu u nich jsem to bral pragmaticky – lepší vrabec v hrsti... Kdyby na tom byl Samson kvalitou podobně jako my, tak jsem byl určitě víc naštvaný. Jenže když jsem věděl, že jim chyběli borci jako Vydarený nebo Sičák, kteří by mohli přijet na ten rozhodující zápas k nám – a pokud by sem přijeli ne si jen zahrát, ale opravdu vyhrát – čekala by nás fakt hodně těžká dřina. A jelikož byli hokejovější, nevím, jestli bychom si jenom s bojovností vystačili.

To je jeden úhel pohledu. Pak je tady ale samozřejmě i ten druhý. Vím, že by na tom zápase bylo určitě přes dva tisíce lidí, možná i o dost víc. Už jen proto, že by se hodně fanoušků přišlo podívat na hráče soupeře. Bylo jasné, že klub to bude bolet finančně, protože jen na vstupném by to klidně mohlo být 200 tisíc korun. Vyhrát na ledě je samozřejmě taky vždycky lepší než od zeleného stolu. Ale jak říkám, na tom ledě by to mohlo dopadnout jakkoliv…

Tím se dostáváme k dalšímu důležitému tématu. K fanouškům. Každý, s kým jsem o tom mluvil, byl přesvědčen o tom, že na domácí zápas se Samsonem by padla hranice dvou tisíc diváků. Cítils i ty, že Hodonín po docela dlouhé době opět žije hokejem?

Určitě ano. Cítil jsem čím dál víc, že čím dál víc lidí se nepřišlo podívat jen tak, protože neměli co dělat, ale chodili opakovaně. Když jsme i v základní části viděli, že na nás chodí víc lidí než na zápasy druhé ligy, tak jsme měli velkou radost, protože to byl důkaz toho, že už nás fanoušci neberou jen jako nějaký „truc podnik“, ale že nás berou vážně.

Fanoušci nám celou dobu dávali najevo, že jsou s námi na jedné lodi, což bylo a je hrozně důležité. Ta soudržnost byla vidět nejenom mezi fanoušky, ale i mezi rodiči malých hokejistů. Jelikož máme oba kluky v SHKM, tak jsem se během sezony často účastnil tréninků nebo turnajů a všichni rodiče o tom mluvili a přáli nám postup. Tohle všechno bylo moc fajn.

Ono už si to dnes naštěstí moc lidí ani neuvědomí, ale až v polovině února 2022 přestalo platit nařízení o prokazování bezinfekčnosti. Přesto návštěvy na zápasech Baníku od začátku sezony během základní části pomaličku stoupaly až k parádnímu průměru 451 diváků na utkání. V playoff to pak vygradovalo 1545 diváky na třetím finále s Kroměříží, kdy byla atmosféra naprosto elektrizující. Co říct k tomu, jakou podporu jste měli celou sezonu na tribunách?

V letošním playoff se mi vybavily vzpomínky na to, jak jsem v roce 2004 do Hodonína přišel. Byla tady podobná euforie. A i když jsme hráli jenom Kraj, na který se, co si budeme povídat, nedá na některých zápasech moc dívat, tak přesto na nás ti lidi chodili a nejednou fandil celý stadion. A vnímají to i hráči na střídačce. My starší jsme na to třeba byli zvyklí, ale mladí kluci nebo nováčci v týmu, ti z toho byli chvílemi v Jiříkově vidění.

Když se křičí „Celý stadion odpovídá“, tak to ti běhá mráz po zádech a hrozně tě to nabudí. Si vzpomeň, kolikrát jsme tohle ocenili boucháním hokejkami do mantinelu. Tohle nám můžou všichni soupeři jenom závidět. A to jsou přesně ty věci, které ti dokážou pomoct zlomit zápas, ve kterém prohráváš, nebo ve kterém se ti úplně nedaří.

Fanoušci dorazili i na poslední zápas sezony, a to i přesto, že šlo „pouze“ o exhibici s týmem hodonínských Legend. Čekals, že na tento narychlo domluvený zápas přijde přes šest set lidí?

Když se v kabině řešilo, že místo toho zrušeného zápasu zkusí vedení domluvit nějakou exhibici, tak se do toho některým klukům moc nechtělo. A i já jsem měl trochu strach z toho, že nepřijdou lidi a pak ta exhibice úplně ztratí smysl. Osobně bych byl rád, i kdyby přišlo dvě stě diváků a tohle, to bylo naprosto nad očekávání. A jenom se tím potvrdilo, že Hodonín prostě je hokejové město a lidi tady hokej milují.

Měl jsem z toho moc dobrý pocit a říkal jsem si, že nám opravdu fandili a že jsme jim stáli za to, že se přišli rozloučit i na pouhý „přátelák“.

A jaké to bylo, setkat se znovu na ledě se spoustou kamarádů a bývalých spoluhráčů?

Bylo to pro mě hodně emotivní. Třeba Šeďa (Zdeněk Jurásek, pozn. red.) to má v rukách pořád, to je až neuvěřitelné. Mě to hrozně bavilo a moc jsem si to užil.

Petr Sedlář, autor tří gólů týmu Legend, v rozhovoru řekl, že po první třetině pochopili, že jste hratelní a výsledek všichni známe…

Přípravu jsme měli dobrou, poctivou. V pátek i v sobotu. Všichni jsme si dali lehkou večeři a šli jsme brzo do hajan. Nechtěli jsme jenom vyhazovat a umlátit to s nimi na 1:0. Dali jsme do toho všechno, ale prostě to nevyšlo (směje se). Ale vážně – v týmu legend bylo plno aktivních hráčů, kteří uměli využívat toho, že jsme moc nebránili. Ale o výsledek nikomu z nás nešlo, hlavní bylo pobavit sebe i fanoušky, a to se určitě podařilo.

Za těch už více než dvacet let kariéry jsi hrál s celou řadou spoluhráčů. Věřím, že to je těžká otázka, ale zkusím to - kdybys měl vybrat „svoji pětku“, včetně golmana, kdo by to byl?

Ty mi dáváš… (dlouze přemýšlí) Na někoho určitě zapomenu… Automaticky asi musím říct Šeďu, se kterým nám to klapalo skvěle. Pak mě napadá Stejsky (Vladimír Stejskal, pozn. red.), ale vyberu asi Vrbičku (Tomáš Vrba, pozn. red.), protože s ním jsme hráli skupinu Východ a to bylo kvalitativně jinde, než skupina Střed. V útoku jsem si to ale hodně užíval třeba i s Aldou (Aleš Dufek, pozn. red.) nebo letos se Sajgonem a Ľubem.

V obraně mi to hodně sedělo s Borisem Flamíkem, ale opravdu maximálně mi to vyhovovalo i letos se Směřou a Polesem (David Polesný, pozn. red.). Je to těžké, ale pokud bych měl opravdu vybrat, tak Šeďa, Vrbis, v obraně Boris a jeden z dvojice Směřa/Poles. A golman… Houle (Michal Holeš, pozn. red.) měl té popularity už tak tolik… (směje se), takže řeknu Zdenka Kotvana.

Tohle není náš první společný rozhovor, už jsme jich pár udělali. A jestli jsem v archivech hledal správně, nikdy jsem se tě nezeptal na tvůj hokejový vzor. Kdo byl v mládí tvým idolem? A je to i dnes stejný hráč, nebo se to s postupem let změnilo?

V mládí jsem byl hodně unešený z kladenské Blue line Vejvoda – Patera – Procházka. Ty jsem opravdu hodně žral, pokojíček jsem měl oblepený plakátama. „Patýz“ byl pro mě největší vzor prakticky celou dobu, co hrál. Teď na stará kolena už to asi nejsou vzory, ale líbí se mi hra hodně hráčů. V poslední době to je třeba Nathan MacKinnon z Colorada, jehož hra mě opravdu hodně baví.

Co už ale v minulých rozhovorech určitě zaznělo, je to, že jsi fanouškem Sparty. Pražská Sparta je ve finále extraligy. Věříš tomu, že se rudí po patnácti letech letos dočkají pátého titulu mistra české extraligy?

Třinec je playoffový mančaft. Za poslední roky to má pod kůží. Pokud to nebude po dvou zápasech 2:0 pro Třinec, tak by to mohla být vyrovnaná série. Přeju to Spartě, Třinec jako mistr – to už je ohraná písnička (směje se).

A co fotbalové ACS? Podaří se Spartě sesadit z trůnu Slavii, nebo se podle tebe bude radovat Plzeň?

Slavia mi dřív nevadila, když byla neškodná. V posledních letech mě ale začíná pěkně s*át (směje se). I v kabině je najednou každý Slávista. Fotbalová Sparta je taková sinusoida. Jak jsem si na podzim myslel, že jsme na správné cestě, tak pak přijdou vystřízlivění v podobě zápasu na Slovácku nebo derby na Slavii…

Jsme na dostřel, ale uvidí se v nadstavbě, jak budou týmy schopné se navzájem obrat o body. Na titul to ale, popravdě, letos nevidím. V létě odejde Adam Hložek, tak uvidíme, jak to bude dál.

A když už jsme u budoucnosti, nemůžu se nezeptat na to, co určitě všechny hodonínské fanoušky zajímá… uvidíme Petra Peše v zeleno-černých barvách i v sezoně 2022-23?

Rozhodnutý už jsem, ale chtěl bych to nejdřív probrat s vedením a s Martinem Vyrůbalíkem.

V posledních letech se, stejně jako i další tví spoluhráči, věnuješ trénování dětí. V SHKM jsou i oba tví synové Štěpán a Petr junior. Láká tě práce trenéra?

Zatím jsem nad tím pořád uvažoval z pozice hráče, který chodí trenérům jenom vypomáhat, když byl čas. Určitě mě tahle role ale láká a v budoucnu bych se do trénovaní určitě rád zapojil. Teď ještě nedokážu říct kdy a jak přesně, ale jednou na to určitě dojde. Pokud tedy bude i z druhé strany zájem.

Je něco, co v dnešním rozhovoru nezaznělo a co bys chtěl říct?

Chtěl bych poděkovat fanouškům, díky kterým jsme měli celou sezonu pocit, že to nehrajeme jen sami pro sebe. Dávali nám najevo, že za námi stojí a že chtějí, abychom dělali to, co děláme. Speciálně pak chci poděkovat klukům z kotle, kteří tomu obětovali moře času i peněz. Když jsme viděli, jak během našeho třeba čtvrtečního tréninku pobíhají po tribuně a připravují choreo na sobotu… prostě klobouk dolů. Pak to i my dokážeme o to víc ocenit, když víme, co za tím je.

Velké díky patří realizačnímu týmu, který se o nás staral – a to bez nadsázky – jako kdybychom byli profíci. Zázemí jsme měli neskutečné a nemohli jsme si vůbec na nic stěžovat. Chtěl bych moc poděkovat i klukům, kteří se starají o web a sociální sítě klubu. Děláte výbornou práci! A v neposlední řadě bych chtěl moc poděkovat manželce za podporu a za zázemí, které mně i našim klukům celou dobu vytváří.

Děkuji za rozhovor.