Michale, jak dlouho v tobě dozrávalo rozhodnutí ukončit hráčskou kariéru a co jsou hlavní příčiny tohoto rozhodnutí?

Chtěl jsem končit vlastně už před dvěma lety. Jedna věc byla zdraví, ale ta druhá a podstatnější byla, že už jsem neměl z hokeje radost. Pak se ale ozval Martin (Vyrůbalík, pozn. red.) s myšlenkou na založení nového týmu, on že bude dělat manažera, Honza Prčík bude trénovat a bude se hrát pod hlavičkou SHKM Hodonín.

Celá ta myšlenka mě tak nadchla, že jsem se rozhodl pokračoval dál. Našel jsem novou chuť do hokeje a hraní mě najednou zase moc bavilo. Už ke konci první historicky mistrovské sezony se mi ale začala ozývat třísla. To se opakovalo i na začátku loňské sezony, do toho se přidalo koleno, se kterým mám problémy dlouhodobě, pak ještě záda… cítil jsem, že už to není ono. Přemýšlel jsem o tom, že bych skončil už na začátku nedávno skončené sezony. Nebyl jsem to já.

Nechtělo se mi trénovat, nechtělo se mi hrát. Věděl jsem, že mě pak bude všechno bolet, tak to nebylo z mé stránky ideální a myslím si, že to na ledě bylo i vidět. Přemýšlel jsem o tom všem nejdřív jen sám se sebou, pak jsem se o tom bavil s manželkou, a nakonec s taťkou. Řekl jsem si, že když už jsem začal, že to nevzdám, kousnu se a načatou sezonu dokončím. Ale už v sezoně jsem byl rozhodnutý, že dál pokračovat nebudu a pověsím brusle na hřebík.

Jak na tvé rozhodnutí reagovalo vedení, spoluhráči a co na to říkala rodina a blízcí?

Rodina o tom věděla a moje rozhodnutí přijala, protože mě znají. Akorát teda manželka mi pořád nevěřila, že to udělám. S vedením jsme se začali postupně bavit o tom, že bych u týmu mohl zůstat v jiné roli. Někteří spoluhráči to možná ještě ani neví, protože konec sezony byl jaký byl, tak jsem zvědavý, co na to budou říkat.

Zranění tě provázela vlastně celou dobu od tvého návratu do rodného města. Vzpomeneš si, co všechno tě v posledních letech trápilo?

To máš pravdu. A jestli mám vyjmenovat všechno, tak to bude na hodně dlouho (směje se). Nejvíc mě celou kariéru trápilo levé koleno, které mám čtyřikrát operované. Minimálně pětkrát jsem měl otřes mozku, trápila mě záda a třísla, měl jsem utržený lýtkový sval, po zásahu pukem jsem měl roztříštěnou lícní kost, několikrát bylo šití v obličeji, jednou mi obličej rozpárala i protihráčova brusle.

V Krajské lize tomu pak dodalo třešničku to, že mi dvakrát během dvou týdnů zlomili nos (směje se). Bylo toho opravdu docela dost. Spoustu zranění jsem přešel, a i když mi to nedoporučovali nebo i zakazovali, tak jsem dál hrál. Bylo mi to jedno. Když s něčím nemusíš na operaci, tak se dá hrát de-facto se vším. Je to jenom o hlavně. Do zápasu jsem nešel jenom v případě, že to vážně nešlo.

Přičítáš tu spoustu zranění svému stylu a hokejovému pojetí nebo šlo většinou spíš o souhru okolností a náhod?

Určitě to bylo tím, jakým stylem hokeje jsem se naučil hrát a jakou hru jsem praktikoval.

Když jsme u toho stylu, hodně fanoušků tě přirovnávalo k jedné z velkých postav novodobé éry hodonínského hokeje – Michalu Hozovi. S „Hozičem“ ses také v kabině SHK na začátku svého působení ve druhé lize potkal. Souhlasíš s tím přirovnáním, nebo to vidíš jinak?

Máš pravdu, že jsem to mockrát slyšel. Hozič byl a je ale opravdu jen jeden a je nenahraditelný. Když jsem přišel do SHK, tak si mě jako mlaďocha vzal víceméně pod svá křídla. Učil jsem se od něj co a jak a převzal jsem tak trochu i jeho styl. Líbilo se mi, že se ničeho nebojí a do všeho jde na 110 %. A to jak v tréninku, tak i v zápase.

Hrál jsem s ním i v lajně. Vždycky nám rozdělil přesné instrukce, kdo co má dělat. Já jsem měl za úkol jezdit, napadat soupeře, rozdávat hity a za každou cenu vybojovat puk. Týmu to přinášelo ovoce a lidem se tvrdá hra líbila. No a pak už mi to zůstalo. Samozřejmě s tímto stylem hry přicházela i zranění. To si nevybereš. Tak to prostě je.

Na bruslích jsi, pokud mám správné informace, stál poprvé na starém hodonínském zimáku. Jak ses vlastně k hokeji dostal?

Je to tak. K hokeji mě přivedl taťka. Začal jsem v Hodoníně, ale nebylo to na dlouho. Stihl jsem tady jen několik tréninků. Jediné, co si pamatuji, že jsem tlačil starou židli sem a tam (směje se).

Po pár měsících ale hokej v Hodoníně v roce 1995 skončil a ty jsi musel dojíždět do Skalice. Jak na své hokejové začátky vzpomínáš?

Ve Skalici to bylo super. Opravdu. Přijali mě hned od začátku a byli jsme jedna velká parta. I s rodiči. Měli jsme vynikající ročník a vydrželi jsme spolu víceméně pohromadě až do juniorky. Chtěl bych poděkovat své rodině, hlavně pak taťkovi, za to, že mě každý den vozil na tréninky a na zápasy. Muselo to v té době být určitě hodně náročné, jak časově, tak finančně.

V šesté třídě jsi nastupoval za Břeclav, kterou tehdy trénovali hodonínští trenéři, pánové Ševela a Kuja. V týmu ses sešel například s Jakubem Sajdlem nebo Michalem Kempným…

Přiznám se, že úplně přesně si to už nepamatuji. Vím ale, že tenkrát hráli žákovskou ligu a přemluvili nás, ať to jdeme zkusit a pomůžeme jim to vyhrát. Byli jsme tam i se Sajgonem (Jakub Sajdl, pozn. red.), který v té době byl taky ve Skalici. Poprvé jsem se tam také setkal v jednom týmu s Kempasem (Michal Kempný, pozn. red.). Myslím si, že jsme skončili druzí, ale jak říkám, moc si to už nepamatuji.

Když se v Hodoníně hokej po dlouhých šesti letech znovu obnovil, bylo ti dvanáct. Pamatuješ si na to, jak tehdy město žilo návratem na hokejovou mapu?

To si bohužel moc nevybavuju. Děda mě myslím párkrát vzal s sebou se na hokej podívat. Později jsem se chodil na zápasy podívat s taťkou, ale to už hrálo SHK druhou ligu.

Ve Skalici jsi nakonec nastupoval až do juniorského věku. Za ty dlouhé roky v barvách záhoráckého mužstva ses potkal se spoustou spoluhráčů. Na koho vzpomínáš nejraději?

Víš co, asi na všechny... Byly to opravdu super časy. Jak jsem už říkal, byli jsme jedna velká parta. Zažili jsme hodně srandy a byla i spousta úspěchů. Ve Skalici mám dodnes plno dobrých kamarádů.

Nesmíme zapomenout také na to, že v sezoně 2006-07 jsi se skalickým dorostem slavil titul pro mistra extraligy. V tom roce nebylo playoff, o mistrovi rozhodlo 60 utkání základní části. V našlapané tabulce jste nakonec uhájili prvenství o jeden jediný bodík…

Měli jsme výborné trenéry – pány Košťála a Hlavenku. Pamatuji si, že první dva zápasy v Košicích a ve Spišské Nové Vsi jsme prohráli. Tehdy se jezdilo ven na celý víkend, i se spaním. Byly to takzvaná dvoukola. A aby nebyla moc velká ostuda, tak jsme začali víc trénovat. Na každého soupeře jsme se připravovali zvlášť celý týden.

Potom se to nějak otočilo a my jsme snad dvacetkrát po sobě vyhráli a najednou jsme byli na druhém místě. Rozhodovalo se v podstatě v posledních dvou kolech. V sobotu jsme hráli s Topolčany, které byly do té doby první. My jsme ale vyhráli a přeskočili je v tabulce. V neděli jsme pak porazili i Nitru a celou ligu jsme vyhráli. Na zápasy nám chodilo přes tisíc lidí a oslavy byly obrovské. Dokonce jsme jezdili i na rolbě.

V druholigovém a tvém asi nejpovedenějším ročníku 2014-15 jsi nastřílel v barvách SHK Hodonín 27 branek, což s tebe udělalo společně s Jakubem Flekem (současný reprezentant ČR, tehdy ve službách Sokolova, pozn. red.) druhého nejlepšího snajpra celé soutěže. Nastupovat ve formaci se Zdeňkem Juráskem a Petrem Pešem to asi byla jedním slovem radost…

Byl jsem rád, že jsem po asi šesti letech dostal konečně šanci a nikdo se mnou nešachoval po jednom nepodařeném zápase. Vděčím za to trenérům Prčíkovi a Krupicovi, kteří mi věřili. Nenechali si do toho od nikoho kecat, a i když si tím možná i sami podřezávali větev, podrželi mě v té lajně a nechali mě hrát.

Tandem Jurásek - Peš byla obávaná dvojice a nebýt jich, tak tolik gólů určitě nedám. My jsme si nějak sedli celá lajna. Zezadu to drželi Škápa s Méďou (Ľubomír Škápik a Ondřej Nedvěd, pozn. red.). Se Škápou jsem myslím od dvacátého gólu slavili každý další na Štole, protože jsem nevěděl, který z nich bude ten poslední (směje se). A jak jsi řekl - byla radost s těma klukama hrát. Se všema. Rád na ten ročník vzpomínám.

I v dresu SHK jsi za devět sezon zažil velkou spoustu spoluhráčů. S kým sis nejvíc rozuměl a s kým byla v kabině největší sranda?

Myslím si, že se s časem měnilo. První roky to byla jedna velká parta - Hozič, Pešák, Houle, Špoky, Rapici, Šeďa, Šťáva, David Bauer (Michal Hoza, Petr Peš, Michal Holeš, Martin Špok, Michal a Jakub Rapantovi, Zdeněk Jurásek, Radim Šťastný, pozn. red.) a spousta kluků ze Skalice v čele s Komárem (Lukáš Komárek, pozn. red.). Musel bych jmenovat opravdu všechny.

S postupem času se kabina logicky trochu obměnila a přišli noví kluci. S Ondrou Fiedlerem jsem si sedli neskutečně, potom přišel Zdenko (Zdenko Kotvan, pozn. red.) no a pak dva neskutečné roky se Škápou, to bylo velké. Ale dobrá nálada a sranda v kabině byla vždycky. Do kabiny jsem se vždycky těšil. Tehdy mě nejvíc bavilo, jak si Komár dělá srandu z Pešáka. To byly neuvěřitelné nálože (směje se).

Nemůžu se nezeptat na jednu věc. V začátcích svého angažmá v SHK jsi nosil na zádech číslo 79, pak to dva roky byla „čtyřiašedesátka“ a nakonec jsi oblékal dres s číslem 82. Toto číslo ti pak zůstalo i v zeleno-černých barvách. Proč právě tato čísla a proč jsi je v průběhu času měnil?

Ve Skalici jsem nosil dresy s číslem 77 nebo 23. Když jsem přišel do Hodonína, obě čísla byla obsazená, tak jsem si vzal 79, protože je to moje datum narození (7. září 1989, pozn. red.). Pak se mi nějak nedařilo, tak jsem to chtěl změnit a začal jsem hrát s číslem 64, což je zase ročník narození mého taťky. A nakonec to bylo číslo 82, to je zase kvůli mé ženě.

Na ledě tě už fanoušci v příští sezoně neuvidí, když se ale podívají na střídačku, tak o Michala Kubu nepřijdou. V sezoně 2020-21 totiž budeš plnit roli hlavního trenéra A-týmu. Musel jsi nad touto nabídkou dlouho váhat? Jak se na novou roli těšíš a jaké máš trenérské zkušenosti?

Už dřív to byl takový můj sen si to někdy zkusit. Zprvu nebylo úplně jasné, jestli bude Honza Prčík pokračovat, takže jsme se o tom průběžně bavili s Martinem Vyrůbalíkem. Ten mě nakonec oslovil a já jsem neváhal a nabídku jsem přijal.

Jsem rád, že u týmu zůstává i Honza, se kterým jsme kamarádi a rozumíme si a jsem moc rád za to, že bude u týmu se mnou, bude mi pomáhat a já se od něj budu učit. Zatím jsem trénoval spíš děti od přípravky, přes žáky až po dorost. Je to pro mě obrovská výzva, ale hrozně se těším na to, že si dospělý hokej vyzkouším i z druhé strany.

Jak bylo řečeno, asistenta ti bude dělat dosavadní hlavní kouč Jan Prčík. Máte už rozděleny své role, úkoly a povinnosti? Začátek letní přípravy komplikuje aktuální pandemie koronaviru. V tomhle asi bude letošní léto hodně specifické…

Jak jsem říkal, jsem opravdu rád, že Honza bude po mém boku a mám se od koho učit. Hlavně ale budeme na trénování dva, protože dělat to sám je o dost těžší. Zatím je to všechno čerstvé, takže jsme se bavili jen tak okrajově. Momentálně nejvíc přemýšlíme nad tím, jak to vymyslet s letní přípravou.

Jestli se omezení a nařízení vlády uvolní a bude moct suchá proběhnout jako obvykle, nebo vymyslíme něco jiného. Nabízí se možnost, že by bylo volno a letní by byla až 2 - 3 týdny před nástupem na led a rovnou z toho kolotoče by se šlo na led. Teď ale opravdu nevím. Vše záleží na tom, co povolí vláda.

Je něco, co bys chtěl vzkázat fanouškům?

Za tým moc děkuju za podporu, kterou nám projevovali celou sezonu. Fanoušci byli opět skvělí a doufám, že i v další sezoně budou na naše zápasy chodit minimálně ve stejném počtu. Tak, jako oni dělají radost nám, tak se i my budeme na oplátku snažit dělat jim radost naší hrou a výkony na ledě i my. A taky přeji všem pevné zdraví a ať se v této nelehké době drží.

Děkuji za rozhovor i za všechno, co jsi pro Drtiče udělal a v nové roli přeji všechno nejlepší.