V roce 2017 opustil mateřský klub i rodinné zázemí a vydal se z jihu na sever Moravy. V Havířově nakonec strávil dlouhých šest sezon. Teď se devatenáctiletý obránce Matěj Bílek rozhodl pro návrat domů. „Hrálo tam roli více faktoru, ale asi největší roli v mém rozhodování hrálo to, že jsem chtěl po šesti sezonách změnu a nový impulz do hokeje,“ říká nejnovější přírůstek na soupisce A-týmu pro sezonu 2023-24.
Matěji, po šesti letech se vracíte do Baníku. Jaké jsou Vaše první dojmy po návratu „domů“?
Jsem rad ze mužů být po dlouhé době zpátky doma. Jsou tu kluci, které znám nebo se kterými jsem vyrůstal, takže si i po těch šesti letech máme co říct.
Do Slezska jste odešel v necelých čtrnácti letech. Jaké to pro Vás bylo, opustit v tak mladém věku rodné hnízdo?
Byl to velký životní krok. Změnil jsem klub i školu, musel jsem si zvykat na bydleni na ubytovně, na nové spolužáky ve škole a na nové spoluhráče a tréninkové dávky. Naštěstí nás tam takhle přišlo víc a spolu jsme to zvládli. Zároveň jsem rád, že mě rodina v tak mladém veku pustila tak daleko od domova a plné mě podporovala.
V Havířově jste prošel dorostem i juniorkou, v loňské sezoně jste dostal šanci i v A-týmu Azetu. Přesto jste se rozhodl pro návrat na Slovácko. Co Vás k tomuto rozhodnutí vedlo?
Hrálo tam roli více faktoru, ale asi největší roli v mém rozhodování hrálo to, že jsem chtěl po šesti sezonách změnu a nový impulz do hokeje.
V kabině Baníku budete benjamínkem. S jakými osobními přáními a cíli půjdete do sezony 2023-24?
Vytvořit si pevné místo a roli v týmu a být platným spoluhráčem.
V minulé sezoně jste si připsal celkem sedm druholigových startů. Ani jeden z nich ale nebyl v zápase proti Baníku. Bylo Vám líto, že jste se do nominací na zápasy proti Hodonínu nedostal? Nebo jste naopak byl rád, že nemusíte hrát takzvaně „proti svým“?
Popravdě, trochu jsem toho vždycky litoval, že to nevyšlo, protože to pro mě byla motivace navíc. Zároveň jsem ale asi i rád, že jsem nemusel hrát proti Baníku.
Do Hodonína se vracíte sice po šesti letech, ale před dvěma, respektive třemi lety jste si střihl několik zápasů v základní části krajské soutěže. Jak na těch pár zápasů vzpomínáte?
Ten rozdíl mezi mládežnickým a dospělým hokejem tam byl znatelný. Dorostenecký i juniorský hokej je od toho dospělého rozdílný v mnoha směrech. Vždycky jsem se těšil na každý zápas, který jsem za Baník mohl odehrát. V Hodoníně je skvělá atmosféra. Jako mladší jsem na zápasy chodil dívat, takže to pro mě byl krásný pocit, hrát před domácími fanoušky.
Byl jste tedy i součástí mistrovského týmu, který na jaře 2022 vybojoval postup, do playoff ani do kvalifikace jste však nezasáhl. Sledoval jste tehdejší cestu Baníku za postupem a fandil jste svým spoluhráčům aspoň na dálku?
Zápasy Baníku jsem samozřejmě sledoval přes Onlajny a na pár utkání jsem se byl i podívat. Měl jsem radost, že se klukům ten vysněný postup vydařil, protože Hodonín si zaslouží víc než jen Krajskou ligu.
28. října 2021 jste v zápase na ledě Boskovic vstřelil svou první branku mezi dospělými. Říká se, že první góly si hráč pamatuje do detailu celý život. Máte to taky tak?
Jelikož těch gólů moc nedávám, tak si pamatuju skoro každý, takže není těžké zavzpomínat (směje se). Myslím si, že to byl gól na 4:1. Byli jsme v obranném pásmu, jejich obránce odtahoval puk a já čekal, že to bude hrát do rohu na jejich útočníka, u kterého jsem stal. Obránce si mě nevšiml a poslal to tam lehce naslepo a přistálo mi to na hokejku. Měl jsem prostor, tak jsem chtěl vyvézt puk, jenže jejich bek spadnul a z ničeho nic sem jel sám na bránu. Vystřelil jsem na bližší tyč kolem nohy a spadlo to tam.
Od kustoda Romana Bárty jste tehdy dostal na památku i puk. Máte jej někde vystavený?
Jasně, že ano! Mám jej doma na poličce.
Hokej ale nepřináší jen příjemné chvíle. S juniorkou Havířova jste nejprve spadli z extraligy, loni jste na poslední chvíli a vlastně ne vlastní zásluhou zachránili. Na tohle se asi nebude vzpomínat lehko…
Ten pád z extraligy juniorů byl složitější. Nechytli jsme úplně začátek a soutěž byla náročná v tom, že padalo snad pět týmu a šestý hrál baráž, takže v tom bylo namočeno celkem dost týmů. Nikdy to není jednoduché, když člověk více prohrává, než vyhrává. Chodí se mu na ten zimák těžko, ubírá mu to chuť do hokeje a radost ze hry. Ten další rok v juniorce, kdy jsme hráli ligu juniorů, byl složitý možná ještě víc. Celý havířovský hokej prošel změnou vedení a trenérů.
Spousta kluků odešla a z původního kádru jsme tam zůstali asi tři, zatímco v ostatních týmech udrželi aspoň kostru týmu. To se u nás nepodvedlo.
Po pár kolech jsem měl pocit, že zažívám lehké déjà vu z minulé sezony. Zápasy jsme ztráceli hloupými chybami, až jsme se dostali do playdown, které bylo nakonec předčasně ukončeno z důvodu odstoupení Salzburku ze soutěže, takže v Havířově liga junioru naštěstí zůstala. Byly to psychicky náročné dva roky. Upřímně, poslední juniorskou sezónu jsem si představoval jinak a s lepším koncem.Vám osobně se ale, minimálně co se bodů týče, dařilo. Držel jste si průměr půl bodu na zápas a stal jste se nejproduktivnějším zadákem a šestým nejproduktivnějším hráčem mužstva. Jak hodnotíte sezonu 2022-23 ze svého osobního pohledu?
Bodově se mi dařilo, ale byl bych radši, kdybych měl jen zlomek těch bodů a my nemuseli hrát baráž. Nikdy jsem nějak moc bodů nasbíral, ale letos se to nějak podařilo. Měl jsem velkou roli v týmu, takže jsem hrál skoro všechno a body přišly samy.
Na co se v příští sezoně těšíte nejvíc?
Bude to moje první sezona v mužském hokeji, takže jsem plný očekávání. Nejvíc se těším na atmosféru na domácích zápasech, která vždy stojí za to.
Děkuji za rozhovor.
