Martine, máš za sebou premiéru v dresu A-týmu hodonínských Drtičů. Jak se ti chytalo?

Musím říct, že i když to byla premiéra, tak jsem se cítil dobře. Začátek zápasu nebyl úplně ideální, ale časem mi přibývalo práce a užíval jsem si to.

Byl jsi před zápasem víc nervózní než před „obyčejným“ utkáním?

Přiznávám, že před zápasem, když jsem se rozcvičoval v útrobách, tak lehká nervozita byla. Ale jakmile jsem vyjel na led, tak to všechno spadlo a byl jsem v klidu.

Ostrožané na Tvou bránu vyslali pětatřicet střel, na nedostatek práce sis tedy určitě stěžovat nemohl…

To určitě ne. Ostroh sice v úvodu zápasu moc střel neměl, ale pak už jsem byl v permanenci pořád.

V nájezdech jsi pomohl týmu ke třetí výhře v přípravě. Určitě jsi měl velkou motivaci se v nájezdech ukázat. Bylo to vidět i po zápase z Tvé reakce a z toho, jak se s Tebou spoluhráči radovali…

Určitě jsem se chtěl nejen ukázat, ale hlavně vyhrát. Nájezdy mi nakonec vyšly možná líp než samotný zápas. Hlavní ale je, že se vyhrálo, protože přišla spousta lidí a určitě nejen já, ale i kluci chtěli další domácí výhru.

Michal Kuba nebo Jakub Sajdl s Tebou dělali první krůčky na bruslích. Jaké to je, mít je teď jako spoluhráče?

Je to super pocit. Právě před zápasem jsme na to s Kubou Sajdlem vzpomínali. Určitě mám někde doma fotku z doby, kdy mě učil stát na bruslích. Na oba mám spoustu vzpomínek a jsem rád, že jsem si s nimi, ale i s dalšími spoluhráči, zahrál.

Na zápase bylo téměř pět set fanoušků. Kolik z nich tvořili „Holíkovi“?

Holíků bylo dost. Z rodiny přišlo asi deset lidí, ale dalších dvacet byli přátelé a blízcí, kteří mě taky chtěli vidět. Byl to moc krásný pocit vědět, že mě všichni sledují a podporují. I kvůli nim jsem chtěl vyhrát. Podporují mě od mých začátků a teď jsem jim chtěl ukázat, že to nebylo zbytečné. Chtěl bych jim poděkovat.

Co říkáš na to, kolik fanoušků na nový hodonínský A-tým chodí?

Je to úžasný. Hrozně mile mě to překvapilo, a to i přes to, že jsem věděl, že i na zápas s Břeclaví přišlo hodně lidí. Psalo se, že přišlo necelých pět set, ale mně to připadalo, že je jich ještě víc. Doufám, že jsme s kluky fanoušky navnadili a že budou chodit i dál, a že jich bude čím dál víc.

Jak vnímáš to, že pod hlavičkou SHKM vznikl mužský tým?

Rozhodně pozitivně. V posledních letech musela spousta mých vrstevníků, ale i starších kluků, buď odejít do jiných klubů, nebo úplně skončit s hokejem, protože neměli kde pokračovat. Tohle je určitě krok k dobrému a jsem rád, že se něco takového uskutečnilo. Doufám, že se bude nejen mužům, ale i mládeži dařit a že bude úspěšná sezóna.

A co říkáš na zeleno-černo-bílou kombinaci? Jak se ti líbí dresy?

Jsou nádherné. Hrál jsem ve spoustě dresů a nosil hodně barevných kombinací, ale tohle je nejkrásnější, co jsem kdy mohl nosit.

Kdy ses vlastně poprvé postavil do brány?

Bylo to po prvním roce, co jsme začali hrát zápasy ve třetí třídě. Mohlo mi být tak šest let. Do brány mě postavili trenéři, protože když se hrál zápas a já jsem byl obránce, tak místo toho, abych hrál s klukama, tak jsem stál u branky a chytal jsem střely za našeho brankáře.

Pro každého hokejistu jsou důležité základy. Kdo Tě v chytání nejvíce ovlivnil?

V úplném začátku mi pomohli trenéři brankářů. Bez nich bych teď asi nebyl tam, kde jsem. Velké díky patří panu Františku Krejčiříkovi, který se mnou strávil v začátcích spoustu času. I dnes spolu udržujeme kontakt a máme úžasný vztah. Kdykoliv můžu, tak s ním jdu na led nebo se navštěvujeme. Volám mu i po zápase, aby byl v obraze, jak jsme hráli. A zapomenout nemůžu ani na pány Pavla Novotného a Miroslava Stančeka, kteří mi taky dali mnoho zkušeností do hokejového života.

Současný hokej nabízí hned několikero brankářských stylů. Který styl vyznáváš Ty?

Já se řídím heslem, které mi říkali jako malému: „Je jedno, jak ten puk chytíš, ale hlavně ho chyť.“ Snažím se být aktivní, hodně bruslit a využívat svoje přednosti. Jít agresivně do zákroku tak, abych vytvořil na hráče tlak a byl tam co nejdřív. Mám takový svůj styl smíchaný s moderním stylem aktivního chytání.

Měl jsi v dětství nějaký brankářský vzor?

Ano měl. A vlastně pořád mám. V dětství to byl Roberto Luongo, který tehdy chytal za Vancouver Canucks. Teď to je Jacob Markstrom taky z Vancouveru. Z českých brankářů to je Patrik Bartošák z Vítkovic, který mi dal hodně rad do života i do hokeje.

Do hodonínského dresu ses vrátil, pokud se nepletu, po více než třech sezonách. Kdy a kam jsi z rodného hnízda poprvé vyrazil do hokejového světa?

Už je to dokonce čtyři a půl roku, co jsem naposledy hrál za Drtiče. Můj poslední zápas v SHKM byl začátkem března roku 2014 v mladším dorostu, kdy jsme hráli extraligu. Hráli jsme doma se Vsetínem a vyhráli jsme 2:1. Pak už jsem pokračoval v brněnském Warrioru, kde jsem strávil jednu úžasnou sezónu plnou zážitků i osobních úspěchů. Bohužel jsme se ale nedostali do playoff. Pak jsem přestoupil do Komety Brno, kde jsem hrál tři sezóny a musím říct, že mi to dalo spoustu zkušeností. Po minulé sezoně má dosavadní brněnská kapitola skončila a přešel jsem do Znojma, kde jsem strávil letní přípravu a teď jsem v Pelhřimově na hostování.

V roce 2016 jsi s Kometou získal titul ve starším dorostu, vloni jste se pak radovali i s juniorkou. Jsou toto zatím největší úspěchy Tvé kariéry?

Zatím ano. Doufám, že přijde něco dalšího. Těchto úspěchů si ale moc vážím.

V přípravě jsi chytal už za tři kluby, kromě Hodonína ještě za Pelhřimov a Znojmo. Jak často by ses v sezoně mohl objevovat v hodonínském brankovišti?

Ano, je to celkem zajímavá a různorodá příprava. Sám nevím, jak často nebo jestli se ještě v letošní sezoně objevím v Hodoníně. Přední pro mě teď bude má práce v Pelhřimově, kde mám trávit sezónu. Je to můj první rok mezi muži, takže chci být úspěšný a udělat všechno proto, abych se vrátil zpátky do Znojma a dostal tam šanci a samozřejmě bych také rád dosáhl úspěchu s Pelhřimovem. Ať ale budu kdekoliv, tak udělám všechno proto, abych předvedl co nejlepší výkon.

Před sezonou sis pořídil novou masku. Mohl bys nám říct, co na ní je a proč?

Design masky je jednoduchý. Nechal jsem si ji udělat na doporučení u firmy Foxart a hrozně se povedla. Z hlavní části ji tvoří znak Orlů, ve druhé půlce se nachází jen dva pruhy přes celou masku. Na horním okraji je nápis Orli Znojmo. Vzadu na masce jsou pod horním okrajem dny narození rodičů a bráchy, na spodním okraji křížek pro štěstí.

Hokejisté, golmani obzvlášť, jsou vyhlášeni spoustou rituálů. Máš taky nějaké?

Mám jich spoustu. Od příchodu na stadion až po jídlo a pití během zápasu. Mám svou rozcvičku na suchu s různými rituály, které si nechám pro sebe. Na ledě je pak taky spousta věcí. Třeba to, jak vjedu na led, jak si rozbruslím brankoviště, klepu si do tyček, ale to už jsou úkony, kterých si může i divák z tribuny všimnout. Asi nejvíc se mě lidi ptají na nájezdy - před každým si klepnu rukou do ledu na vrcholu brankoviště a pokřižuju se. Těch rituálů je hodně, to by bylo snad na celou knihu.

Za mladší žáky SHKM Hodonín chytá tvůj mladší sourozenec Ondra. Snažíš se bráchovi pomáhat?

Snažím se mu pomáhat jak jen to jde. Doufám, že mě v těch situacích poslouchá. Když může, tak se jezdí dívat na každý můj zápas a jsem mu za to vděčný. Já mu můžu pomoct radami, protože jsem starší, ale pomáhá i on mě tím, jak mě podporuje. Ondra je šikovný a jediné co potřebuje, je to, co potřebuje každý golman nejen v Hodoníně, ale i jinde - mít z hokeje radost a chuť být nejlepší.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí v sezoně i další kariéře.