Dane, kdo a v kolika letech tě přivedl k hokeji?

Hokej jsem začal hrát v sedmi letech. Inspirovalo mě k tomu vítězství naší reprezentace na olympijských hrách v Naganu. Myslím si, že tehdy chtěl každý malý kluk hrát hokej. Pamatuji si, že jsem tehdy doma ohlásil, že chci hrát hokej, ale naši se na to moc netvářili. Hrál jsem tehdy fotbal a chtěli, abych v tom pokračoval.

Po dlouhém přesvědčování se mi ale nakonec podařilo rodiče přemluvit, aby mě vzali na hokejový trénink. A jelikož pocházím ze Bzence, tak nejbližší zimáček byl tehdy ještě nekrytý led v Uherském Ostrohu. Z toho prvního tréninku si pamatuji, že jsem měl šíleně barevnou kombinézu, umělé brusle a snad dvoumetrovou hokejku. Takže jsem byl připravený spíš na karneval, než na první hokejový trénink (směje se).

A kdy ses přesunul do Hodonína?

V Ostrohu jsem, pokud si to dobře pamatuji, vydržel sezonu a půl. Jakmile se v Hodoníně v roce 2001 otevřel zrekonstruovaný stadion, a znovu se tady začaly provozovat lední sporty, tak jsem okamžitě šel do SHKM. Ty začátky tady byly zajímavé. Díky tomu, že jsem už ten rok a půl jezdil do Ostrohu, tak už jsem celkem uměl bruslit, zatímco tady se to většina kluků teprve učila.

To jsi tehdy do Hodonína pořád dojížděl ze Bzence?

Ano. „Hodoňákem“ jsem vlastně teprve od roku 2021, kdy jsem se sem přestěhoval. Ze začátku se mě mamka snažila vozit autem, ale jelikož byla samoživitelka, tak mi pak nezbývalo nic jiného než jezdit vlakem. Bylo to náročné, ale hokej jsem miloval, takže jsem se musel kousnout.

S hokejem jsi skončil už v juniorech. Proč?

Asi byly dva hlavní důvody. Ten první byl nepříjemné zranění, když mě v přípravném zápase s Trenčínem trefil protihráč kolenem na koleno. Urval mi de-facto celé koleno. Měl jsem zpřetrhané snad všechny vazy, které v koleni jsou. Poté jsem se do toho už nedokázal dostat. Regenerace nebyla ideální a bohužel jsem neměl vedle sebe nikoho, kdo by mi poradil s tím, co mám vlastně dělat.

No a ten druhý… abych to všechno nesváděl na koleno. Myslím si, že jsem to nedal především v hlavě. Hokeji jsem nedával tolik, co jsem dávat měl. Měl jsem trošku divočejší období a s nadsázkou řečeno – Paladium bylo tehdy silnější (smích). Ale je to minulost a všechno se stalo, tak jak se stát mělo (usmívá se).

Co byl tvůj největší úspěch v kariéře?

Asi bych řekl, že to byl postup do první ligy s dorostem. V týmu se mnou byli třeba Kuba Sajdl, Zdeňa Ševela… Moc jsem toho odehrát nezvládl, protože jsem brzy skončil. Ale i dnes, když se s klukama někde potkáme, tak na to období moc rádi vzpomínáme. Trénovali nás pánové Galko a Kobliška a v kabině se sešla fakt parádní parta. Všechno si sedlo, tým šlapal. Kdyby tehdy existovaly chytré telefony, myslím, že bychom trumfli i seriál Lajna (směje se).

Ale hodně rád vzpomínám i na to, že jsem se jako náhradník na telefonu dostal do nominace na Olympiádu dětí a mládeže za Jihomoravský kraj. Nakonec to nevyšlo, ale ty přípravné kempy byla fakt bomba. V lajně jsem měl vedle sebe Adama Havlíka a Richardem Jarůškem, v beku s námi byl Martin Pláněk. Kluci, kteří dnes hrají extraligu a mezi nimi já, vyjukaný kluk ze Bzence v teplácích… To byl asi největší zážitek, který jsem během kariéry zažil.

Co jsi měl na hokeji nejvíc rád a co tě na něm naopak nejvíc štvalo?

Tu hru samotnou. Hokej miluji a je to podle mě nejkrásnější hra na světě. Miloval jsem i kabinu. Myslím si, že každý, kdo zažil kabinu na vlastní kůži, tak potvrdí, že tam člověk zažije strašně moc srandy. A taky tam získá skvělé přátele na celý život. A co mě štvalo nebo nebavilo? Asi letní přípravy…

Z toho asi budou mít kluci radost, až si tohle přečtou…

Jo jo! Za tohle si na mně určitě smlsnou (směje se).

Tehdy se u nás asi o kondičních trenérech vůbec nic nevědělo. Nebo se pletu?

Na to si úplně nevzpomínám, ale spíš ne. A pokud ano, tak to bylo v plenkách. Když si ale vzpomenu na letní přípravu tehdy a dnes, tak se to absolutně nedá srovnávat. Vůbec v ničem. Tehdy se podle mého jelo ve stylu „čím víc, tím líp.“. Pevně věřím, že běhy do Rohatce a zpět už jsou v off-season minulostí.

Častým jevem bývá, že pokud hráč skončí s hokejem takhle brzy, tak se vydá na trenérskou dráhu. Tohle tě nelákalo?

V těch dvaceti, kdy jsem končil, mě to fakt nenapadlo. Jak jsem říkal, měl jsem tehdy divoké období a trochu jiné zájmy, takže trénování určitě nebylo nějakým cílem nebo motivací. Ale někdy před čtyřmi nebo pěti lety jsem si udělal licenci C, takže kartičku trenéra v peněžence mám. Abych byl ale upřímný, tak svou pozici vidím jinde.

Myslím si, že je lepší, když jsou u dětí trenéři, kteří mají něco odehráno a ne já, který končil už v juniorce. Jinými slovy – nedovedu si představit, že zrovna já malým dětem vysvětluji techniku bruslení, nebo nějaké skills. Možná jak správně spadnout, to by mě šlo (smích). Jsem přesvědčený o tom, že hokejový trenér by neměl být zároveň i kondičním trenérem a naopak. I když to jde někdy velmi těžko. Podle mě by měla být specializace, protože obě ty funkce jsou samy o sobě tak náročné, že je nejde dohromady obsáhnout. Zatím se vidím opravdu v pozici kondičního trenéra a trénování na ledě nechávám jiným.

Chodíš si zahrát hokej jako „hobbík“, nebo už ani to?

Bohužel ne. Na bruslích jsem za poslední dva roky byl jen jednou. Trenérství dělám při svém hlavním zaměstnání, doma máme malého syna, takže to je časově někdy hodně náročné. Ale pro nadcházející sezonu mám v plánu oslovit některou skupinku, která si chodí zahrát, jestli by mě nedraftovali. Chybí mi to. Třeba jednou týdně bych se chtěl chodit sklouznout. Ale uvidíme, jak mi to doma projde (směje se).

K týmu ses připojil před loňskou sezonou. Jak ty uplynulé dva roky hodnotíš ze svého pohledu?

Kluci byli ze začátku trochu vykulení z toho, že je najednou v kabině někdo, kdo je driluje ještě před ledem. Postupem času i oni pochopili, že je nechci sedřít z kůže, ale že ty tréninky jsou nastaveny tak, aby byli ready na nejbližší zápas. Což je pro mě nejdůležitější. Jak sezona postupovala, tak se to všechno zlepšovalo. Našli jsme si k sobě cestu a kluci to prakticky berou už jako samozřejmost.

A co feedback od hráčů, trenérů a vedení klubu?

Všechny reakce, které se ke mně od kluků dostaly, byly pozitivní. Řekl bych, že asi největší feedback mám od Pityho, protože s golmanama v sezoně pracujeme hodně individuálně a specificky. S Alešem i Tomínem během sezony i přípravy prakticky denně spolupracujeme. Komunikace je v tomto případně hodně důležitá, protože musím vědět, co na kluky chystají na ledě a podle toho já můžu sestavit trénink mimo led. A myslím, že to parádně funguje. A vedení klubu… Jelikož v realizačním týmu pokračuji i letos, tak jsou se mnou snad také spokojení (směje se).

Je za námi první měsíc letní přípravy. Jak jsi spokojen s tím, jak kluci pracují?

Kluci makají na jedničku! Účast je výborná a je vidět, že všichni fakt dřou. A to i přes to, že v první fázi jedeme hodně na objem, což nikomu moc nevoní, ale všichni si jsou vědomi toho, že bez toho to prostě nejde.

Jak často během letní trénujete?

Trénujeme čtyřikrát týdně převážně na zimním stadionu, kde využíváme inline plochu, posilovnu a travnaté hřiště vedle stadionu. Od června mám v plánu zařadit 1x týdně trénink v písku.

Vzhledem k tomu, že máme v kabině takový mix Hodonín – Zlín – Brno, tak jsme se s trenéry i vedením dohodli na tom, že kluci z Brna a ze Zlína trénují třikrát týdně individuálně a jednou týdně se všichni sejdou na společném tréninku. Někteří kluci mají svoje osobní kondiční trenéry. Ostatním vždy v neděli večer pošlu tréninky na následující týden.

První trénink jsi vedl ty sám. Platí to pro celou přípravu, nebo se s Alešem Bachánkem a Tomem Polákem střídáte?

Oproti loňské sezoně jsem letos dostal celou letní přípravu na povel já. Shodli jsme se na tom, že to je takhle lepší, protože ta letní se musí nějak plánovat. Jednotlivé úseky a bloky na sebe musí navazovat a je tak jednodušší a praktičtější, když to plánuje jeden člověk. Kluci si letní zatím pochvalují a věřím, že se to pak projeví i v sezoně. S Alešem jsme ale dennodenně v kontaktu. Voláme si, píšeme a vše spolu probíráme a na společný trénink se Aleš na své ovečky přijde vždy pozorně podívat.

Jak ses vlastně stal kondičním trenérem?

Cvičil jsem vlastně vždycky. Udělal jsem si ze zvědavosti nějaké certifikáty a někdy v roce 2019 jsem začal trénovat v Uherském Ostrohu v komerčním fitku běžnou populaci. Před první druholigovou sezonou mě kontaktoval Martin Vyrůbalík, jestli bych nechtěl klukům před ledem udělat suchou přípravu. Pro mě to byla velká výzva, protože trénovat běžnou populaci a trénovat sportovce je obrovský rozdíl.

Původně jsme byli domluvení jen na měsíc, ale nakonec z toho byla celá sezona a pak se přidala i ta další. Teď už tedy u Baníku načínám už svůj třetí rok. Dostal jsem se k tomu tedy de-facto jako slepý k houslím, ale musím říct, že mě to strašně naplňuje.

Příprava, trénink, ale i hokej jako takový je dnes plný statistických údajů a hodně se vyhodnocují různá data. Ať už hry samotné, nebo co se výkonů a výkonnosti hráčů týče. Využíváš i ty těchto metod?

Bohužel ne. V našich podmínkách zatím tohle není reálné. Bylo by to super, kdybychom s těmito daty mohli pracovat, ale tohle je spíš otázka profi hokeje a velkých klubů. Snažíme se ale i v našich podmínkách vytěžit z minima maximum a například tepovou frekvenci si hlídáme pomocí chytrých hodinek. Samozřejmě jsem si vědom, že to není nejpřesnější, ale lepší něco jak nic.

Přistupuješ ke každému hráči individuálně, nebo se zabýváš celým týmem komplexně?

Opět narážíme na podmínky a možnosti. Kdybychom měli profi tým, bylo by možné přistupovat více individuálně, což je samozřejmě lepší. Pokud by se kluci živili jen hokejem, tak by se tomu dal přizpůsobit tréninkový plán a dalo by se trénovat po menších skupinkách. Ve společné letní ale moc možností, jak se věnovat hráčům individuálně, není.

V čem vlastně práce kondičního trenéra spočívá?

Z mého pohledu je to hlavně o tom, aby byli hráči co nejlépe připraveni na led, a především aby se jim vyhýbala zranění.

V minulé sezoně se to zdraví moc nedařilo. Ale je pravda, že šlo o zranění, která byla spíš o smůle…

Souhlasím. Byla tam ramena, kolena, ale to je spíš o nešťastných momentech. Tato zranění moc v tréninku ovlivnit nedokážeš. To, že Kuba Němec byl nastřelený do nohy, nebo Martin Vyrůbalík měl zlomený prst na ruce… to se prostě stane. Ale třeba svalová zranění, třísla nebo přitahovač, to se nám vyhýbalo.

Dokážeš popsat, jak moc se liší práce kondičního trenéra v malém klubu, jako je například Baník, od toho, jak to je ve velkých extraligových klubech?

To se nedá srovnávat. Ve velkých klubech to mají všichni jako zaměstnání a mají čas se tréninku věnovat přesně tak, jak potřebují. U nás chodí kluci do práce, ze které přijdou zničení a unavení a pak jdou ještě na trénink. Myslím si, že si všichni zaslouží obrovský respekt za to, co tomu dávají a obětují. Mým úkolem je najít míru toho, abych je v tréninku posunul, ale zároveň abych je nezničil.

Jednoduše řečeno – v extralize jsou na obou stranách profesionálové, u nás jsou dva „amatéři“, kteří to všechno dělají po práci a z čisté lásky k hokeji. Druhá liga je podle mě nejtěžší soutěž ze všech. Zápasů je jako v profi hokeji, ale naprostá většina hráčů při tom ještě chodí do práce nebo do školy. Kluci si často berou dovolené, aby mohli jít na zápas. Z tréninků přijedou v osm večer a ráno na šestou jdou do práce.

A to se nebavím o tom, že když hrajeme ve středu venku, tak se dostanou do postele často až po půlnoci. Doma mají rodiny a místo toho, aby trávili čas s nimi, tak občas poslouchají a čtou nesmysly… Před klukama smekám klobouk!

Od jakého věku je podle tebe důležité, aby byl hráč pod dohledem kondičního trenéra?

Na tohle odpovím trochu oklikou. Myslím si, že by se hlavně mělo změnit to, že u dětí nastává až příliš brzy specializace na hokej nebo na jiný sport. Z mého pohledu by dítě do nějakých deseti let možná i víc, mělo dělat minimálně dva sporty. A měly by to být úplně jiné pohybové aktivity, takže třeba hokejista by zároveň neměl hrát florbal.

Ale zpět k tvé otázce. Podle mě to není o konkrétním věku, ale o tom, kdy je dítě připraveno vnímat a plnit pokyny trenéra.

Na co se tedy během tréninku nejvíc zaměřuješ?

Off-season mám rozdělou blokově, kdy jednotlivé bloky na sebe navazují. Kluci jsou dvakrát týdně v posilovně, kde se zaměřujeme na sílu. Máme tam hodně rotačních a unilaterálních cviků, které jsou pro hokejistu zásadní. Dále tam patří samozřejmě nabírání kondice jako takové, plyometrické prvky, intervalové běhy, rychlost a výbušnost.

A co třeba tolik oblíbené schody? Taky jimi hráče Baníku trápíš?

Ne ne, schody kluky netrápím. Odrazovou sílu trénujeme jinými způsoby. Schody by byly maximálně jako nějaký trest (směje se).

Za co bys chtěl hráče za dosavadní průběh letní přípravy pochválit?

Za to, jak dřou. Všichni. Jak jsem už říkal, nemají to při práci jednoduché a do toho je ještě Hapla cepuje. A taky za to, jaká jsou parta. Z toho, co vidím, tak si ten tým během loňské sezony parádně sednul. Když se všichni sejdou, tak je radost je sledovat, protože kromě toho, že propotí litry potu, si užijí spoustu srandy.

Dáváš si s hráči někdy do těla i ty sám, nebo se věnuješ na sto procent jen vedení tréninku?

No, jelikož teď na sebe nemám vůbec čas, tak by to nebylo špatné zabít dvě mouchy jednou ranou. Někdy bych si s klukama moc rád zatrénoval, ale to prostě nejde. Jsem tam od toho, abych trénoval. Je potřeba hlídat časy, tempo, dýchání, techniku cviků apod. Z toho by pak byl cirkus, a to nikdo nechceme. Samozřejmě závěrečný fotbálek nebo florbálek si ujít nenechám (směje se).

V čem spočívá tvá práce během samotného zápasu? Jsi na lavičce spíš jako pozorovatel, nebo můžeš ze své pozice pomoci i jinak?

Kluci nehrají hokej první rok, takže sami vědí, jaká předzápasová rozcvička jim nejlépe sedí. V tomto jim nechávám volnou ruku. Na domácích zápasech jsem převážně na tribuně. Chodíme se synem, který pomalu nasává hokejovou atmosféru a spolu si užíváme to, jak naši fanoušci fandí. Myslím si, že máme skvělé fanoušky a že by se hodonínská atmosféra neztratila ani v první lize.

Odkud bereš inspiraci? Existují nějaké kurzy, nebo je to všechno samostudium?

Certifikáty samozřejmě mám, ale ony to jsou spíš jen kusy papíru. Stejně jako je to i ve spoustě jiných odvětví a oborů, tak se člověk nejvíc naučí praxí. Nejvíce mě posunula stáž u Jakuba Fryče, který mi ukázal jak pracuje s A-týmem v Přerově a který je momentálně kondičním trenérem v extraligové Olomouci.

Taky nesmím touto cestou zapomenout poděkovat Radku Vyskočilovi, který je kondičním trenérem u A-týmu v Prostějově. I když je teď velmi časově vytížený, tak si vždy najde chvilku na mé dotazy. Jsme předběžně domluveni, že mi v srpnu ukáže, jak pracuje on s áčkem Jestřábů, na což se moc těším.

Troufám si říct, že tihle dva borci patří ve svém oboru ke špičkám v ČR. Když člověk s nimi něco rozebírá, tak zjistí, že vlastně nic neví (směje se).

Častým důvodem předčasných konců kariér hokejistů je otřes mozku. Dokáže v tomhle kondiční trénink nějak pomoci?

Otřesy mozku jsou opravdu velký problém a moc se o něm bohužel nemluví. Na tohle téma jsme měli dlouhý rozhovor právě s Radkem Vyskočilem, který mi povídal o tom, jak dával do kupy Petra Šidlíka po šestém nebo sedmém otřesu mozku. Je skvělé, že nejen kondiční trenéři jsou s tímto problémem schopní pracovat a vracet ty kluky ne jen do hokeje, ale vůbec do běžného života. Tohle bude podle mě v brzké budoucnosti velké a zásadní téma.

Jak moc důležitou součástí tréninku je regenerace?

Zásadní. Když pomineme saunu, vířivku, ledovou káď, kterou někteří naši kluci využívají celkem pravidelně, tak nejdůležitější je kvalitní spánek. To je nejlepší regenerace pro každé tělo. Ideální je, aby tělo chodilo ve stejnou dobu pravidelně spát a stejně tak i vstávalo. Hodinu před spaním by se nemělo koukat na televizi ani do mobilu. A když už, tak ten mobil s brýlemi odbourávajícími modré světlo. Díky tomu se dá pomoci lepšímu spánku.

A co strava?

To je další hrozně důležitá součást tréninku. Samozřejmě kluci ví, co mají a nemají jíst, ale na rovinu říkám, že to dodržuje málo kdo. Já to vždycky přirovnávám k tomu, že když nějakou květinu nebudeš hnojit kvalitním hnojivem, tak ti moc neporoste. Tak to je i s lidským tělem. Když nedáš tělu kvalitní živiny, tak ti neporoste a regenerace bude stát za tužku.

Je potřeba, aby se tohle pumpovalo už do dětí. Převážná většina dětí se hokejem sice živit nebude, ale díky těmto znalostem získají správné návyky i do života, které pak budou moci uplatňovat a předávat je pak svým dětem a ty zase svým dětem. Jsem určitě pro, aby se na téma strava pravidelně dělaly přednášky pro rodiče, protože u nich to vždy začíná.

A myslím si, že není od věci i to, aby se tímhle a dalšími tématy začalo zabývat i české školství, ve kterém je podle mého – v dnešní době – spousta nadbytečných předmětů. Raději bych byl, aby se děti vzdělávaly v tom, co je připraví na život. Ať už je to stravování nebo zdravý životní styl.

Podobně důležitá je určitě i mentální připravenost, že ano?

Jasně. Pokud není hráč správně nastavený, tak nemůže v zápase podat stoprocentní výkon. Dá se tomu pomoci třeba dechovými cvičeními. A to jak v případě, že se někdo potřebuje uklidnit nebo naopak nabudit. Hlava je velká součást výkonu na ledě.

Nejsme ale stroje a každý máme své větší nebo menší osobní starosti a trápení. Ať už doma nebo v práci, a protože nejsme profesionálové, tak je občas těžké to je tak hodit za hlavu. Když ti pak ještě někdo nakládá z tribuny, tak ti to vůbec nepomůže. Ani na tom ledě a už vůbec ne při tom problému, který v hlavě řešíš. Ale takových „fanoušků“ je naštěstí jen pár a většina za kluky stojí ať se děje co se děje. Přeci jenom – všichni bojujeme za Baník!