Inventura #6 - Zdenko Kotvan: V žádném případě nelituju, že jsem se vrátil!

A-Tým

28.4.2019

Vedení SHKM oslovilo Zdenka Kotvana již v létě, ten se ale k týmu připojil až kolem Vánoc. „V žádném případě nelituji, že jsem se vrátil,“ podotýká devětadvacetiletý odchovanec Skalice. Svou premiéru v zeleno-černém dresu si odbyl 12. ledna letošního roku a byla hned úspěšná. V základní části odchytal celkem šest utkání, zatímco v playoff se stal jasnou oporou Drtičů v deseti z jedenácti možných zápasů a dopomohl tak k vytouženému titulu. „Určitě vybavím, byly velké a užívali jsme si to naplno, o to víc, že to bylo vysloveně vydřené…,“ vzpomíná brankář A-týmu SHKM nejen na emoce po závěrečné siréně pátého finále Krajské ligy v jednom z rozhovorů posezónní série s názvem INVENTURA.

Je něco, na co ve spojení s tímto ročníkem v Krajské lize nikdy nezapomeneš?

Určitě na poslední chvíle rozhodujícího finálového zápasu, které byly hodně hektické, ale zároveň nezapomenutelné. Je toho ale samozřejmě víc, například třeba semifinálová série s Uherským Ostrohem.

Vedení klubu tě oslovilo už v létě. Tehdy jsi ale ještě nabídku nepřijal. Co změnilo tvé rozhodnutí a co převážilo pro to, že jsi se kolem Vánoc k týmu nakonec připojil?

Popravdě řečeno, byl jsem unavený. Hlavně z toho, že jsem byl vždy dvakrát za sezónu zraněný a z toho vždy to jedno zranění bylo vážnější (jednou zlomenina, podruhé zase téměř utržené vazy v koleně, pozn. red.). Dochytával jsem vždy sezónu bez fyzické připravenosti, a proto tak také dopadla minulou sezónu série se Šumperkem.

Nyní jsem měl možnost potrénovat a dopadlo to dobře. V listopadu jsem se šel na Drtiče podívat a s kluky jsme to dali nějak dohromady.

Sledoval jsi výsledky A-týmu SHKM, než ses k týmu připojil?

Jasně, sledoval. Nebyl jsem na každém zápase, ale o výsledcích jsem měl stoprocentní přehled.

Jak těžké bylo nastoupit do již rozehrané sezóny?

Je pravda, že jsem moc nevěděl, co mám očekávat. Z tribuny si člověk úsudek samozřejmě udělá, ale z ledu je ten pohled úplně jiný. Každopádně jsem tušil, že mě nečeká nic lehkého (směje se).

S některými nynějšími spoluhráči jsi hrál v předešlých sezónách. Ovlivnilo to rozhodování zdalipak se vrátit či nikoliv?

Samozřejmě! Toto byl asi ten nejdůležitější faktor, proč jsem se vrátil. Jak jsem již zmiňoval, kluci měli vliv na moje rozhodnutí znovu jít do toho a znovu se snažit co nejvíce pomoci týmu.

Dlouho dobu jsi strávil ve 2. lize. Jaké jsou hlavní rozdíly mezi tou již zmiňovanou 2. ligou a Krajskou ligou?

Rozdíl tam rozhodně je, i když i v Krajské lize najdete mnoho šikovných hráčů. Ve druhé lize se přece jen víc pozornosti věnuje obraně a celému systému hry. Tady v Kraji se tomu nechává více volnosti.

V Krajské lize padá hodně branek. Působí tenhle fakt nějak negativně na psychiku brankáře?

Žádný gólman nechce odcházet ze zápasu se čtyřmi či pěti nebo dokonce i s více obdrženými brankami. Asi nejdůležitější ale je, že člověk si hlavně musí udělat úsudek, i když zápas dopadl jakkoliv, jestli pomohl svému týmu v daném zápase… O to by se měl vždy každý hráč snažit nejvíc.

Brankář musí být na každý zápas skvěle připravený, musí také být soustředěný téměř celé utkání „bez“ přestávky. Co je součástí tvé přípravy před ostrými zápasy?

Za ty odchytané roky už vím, co je potřeba a čeho se naopak vyvarovat, aby mysl a tělo bylo odpočinuté na zápas. Ale nic speciálního to není. U mě konkrétně je velmi důležitá lehká večeře den před zápasem.

Co patří mezi ty horší momenty, které může brankář v Krajské lize během zápasu zažít?

Mezi horší momenty patří třeba to, že tým dokáže častěji inkasovat za sebou rychle jdoucí góly. To člověka trošku znechutí, když se snažíte a vzápětí bum, bum a jenom si říkáte: „To je v ha**lu!“ (směje se). Ale zase na druhou stranu, za ty roky už mě nemůže v hokeji jen tak něco překvapit.

Dostal jsi v letošní sezóně nějaký gól, který si vyloženě vyčítáš?

Hned v prvním zápase po návratu jsem v první třetině šel v obranném pásmu rozehrávat puk a nahrál jsem jej protihráči, který mě ještě k tomu vykoupal a do protipohybu mi dal gól. Říkal jsem si: „Dobrý jsi, návrat ve velkém stylu...“ (směje se).

Konec pátého finále byl hodně napínavý a nervózní. Bylo to o gól… Hráli jste oslabení, domácí se hnali za vyrovnáním. Jaká byla tato poslední pětiminutovka z pohledu brankáře?

Byla hektická. Věděli jsme o jejich útočné kvalitě, nic jiného než tlak se ani očekávat nedalo. Mě jenom mrzelo, že než jsme dostali gól na 4:5, jsme to slušně drželi a takovou, nazval bych to nepozorností a nesoustředěností, jsme dostali gól. Soupeř měl dost času vyrovnat a dal do toho všechno. Naštěstí se mu to ale nepodařilo.

Po závěrečné siréně pátého finále bylo vidět, že si vítězství hodně užíváš. Vybavíš si emoce, které jsi v tu chvíli prožíval?

Určitě vybavím, byly velké a užívali jsme si to naplno. O to víc, že to bylo vysloveně vydřené, protože série byla hodně vyrovnaná a tahali jsme v ní dlouho za kratší konec.

Snad všichni tví spoluhráči, se kterými jsem o tom mluvil, říkali, že zvyknout si na malé hřiště ve Velmezu jim dělalo velké problémy. Musel sis i ty na malém kluzišti dávat na některé věci pozor?

Já už jsem na malém kluzišti odehrál pár zápasů a trošku zkušeností z něj mám. Je to ale jiný hokej v porovnání se širším kluzištěm. Šlo o to, jak se s tím dokážeme poprat. V posledním zápase jsme to zvládli a jsme za to rádi!

Tato sezóna byla pro A-tým SHKM povedenou premiérou. Určitě tedy nelituješ svého příchodu, že?

V žádném případě nelituju, že jsem se vrátil! Nebyl jsem z ničeho ani moc překvapen, neboť jsem dost věcí očekával a věděl jsem od kluků, jak to funguje, takže přehled jsem měl docela dobrý. I co se týče stadionů, tak jsem toho už navštívil také dost a věděl jsem, do čeho jdu. Navštívil jsem krásné stadiony, ale i ty malé a starší. Je to rozdíl nastoupit v Ottawě na stadionu NHL a třeba ve Velmezu (směje se).

V Hodoníně jsi strávil de-facto už šestou sezónu. Dalo by se říct, že je to tady pro tebe takový druhý domov?

Ano, mám za sebou šest roků v Hodoníně a na některé věci vzpomínám rád a na některé zase míň. Byl jsem i vícekrát zraněný, přes to všechno doufám, že se o nějaké katastrofě mluvit nedá (směje se). Fanoušci jsou výborní, je vidět, že je hokej baví a snažili jsme se, abychom jim ty chvíle na stadionu co nejvíc zpříjemnili.

Jde sice „jen“ o Krajskou ligu, ale titul je titul. Co všechno se o se ti doposud podařilo v hokeji vyhrát a jak vysoko ve své kariéře letošní sezónu řadíš?

Titul je titul a ten vám nikdo nesebere. A je jedno, že jde „jen“ o Krajskou ligu. Hodně si cením to, že jsem si mohl vyzkoušet hrát na různých mládežnických reprezentačních turnajích i na Mistrovství světa proti mnoha hráčům, kteří jsou dnes v NHL. Mohl jsem si tak zjistit a osahat na vlastní kůži kvalitu nejlepších hráčů světa přímo na ledě, neboť už tehdy bylo jasné, že pár hráčů bude, respektive mají velkou naději být hvězdami svých týmů v nejlepší lize světa. Pak když ta sezóna skončila dobře, vždy ten pocit byl super.

Ve slovenské Extralize jsem strávil zhruba pět roků (HK 36 Skalica, 2008 - 2013, pozn. red.) a hrál jsem se Žigmundem Pálffym v jednom týmu – to byla paráda!

Děkuji za rozhovor.