Inventura #11 - Ondřej Veselský: Sebevědomí nám rostlo postupně vyhranými zápasy

A-Tým

15.5.2019

Sezonu začínal ve třetí pětce. Postupně však o sobě dával svými výkony více vědět a závěr ročníku dohrával v elitní formaci. „Zápas od zápasu jsem si víc a víc věřil,“ prozrazuje nejmladší stabilně hrající člen týmu. Také díky jeho výkonům se hokejisté SHKM Hodonín mohli radovat z poháru pro vítěze Krajské ligy. „Jsem stoprocentně rád za to, jak jsme tuhle sezonu ukončili,“ dodává stále ještě devatenáctiletý Ondřej Veselský, s nímž jsme zakončili posezonní sérii rozhovorů s názvem INVENTURA.

Ondro, už je to pár týdnů, co jste vyhráli mistrovský titul. Pamatuješ si ještě, jaké jsi měl po zisku trofeje pocity?

Ty si pamatuju velice dobře. Pocity byly fakt parádní. Ze začátku sezony jsem vůbec nečekal, že se dostaneme tak daleko a potom, jak jsme to rozjeli s těmi vyhranými zápasy a parta se nám semkla, jak měla, a všichni jsme drželi spolu, tak jsem v to začínal čím dál víc věřit a ke konci sezony to vyvrcholilo ziskem toho poháru. Jsem stoprocentně rád, jak jsme tuhle sezonu ukončili a myslím, že velký podíl na tom má to, že jsme skvělá parta, která má taky neskutečné fanoušky.

Říkáš, že ta vítězná šňůra vám hodně pomohla v tom, že jste si postupem času věřili čím dál tím víc. Kdy přišel ten zlomový bod, kdy jste si řekli, že tu ligu můžete klidně vyhrát?

Já ani nevím. Nikde konkrétně jsem to takto úplně necítil. Přišlo mi, že nám roste sebevědomí postupně těmi zápasy, co jsme vyhrávali, kde jsme měli tu řadu 21 zápasů. To nám narostlo zdravé ego a myslím, že nám to ke konci pomohlo, že jsme měli hodně sebevědomí.

Ta šňůra jednadvaceti zápasů je strašně velké číslo. Už jsi to někdy zažil, ať jako hráč, nebo jako fanoušek?

Nikdy. Tolik zápasů po sobě jsem fakt nikdy nevyhrál. Bylo to krásné. Užíval jsem si to.

S průběhem sezony šla tvoje výkonnost nahoru. Myslíš, že tomu tomu dopomohla i ta vítězná šňůra?

Je to možné, protože jsem se pak přestal tolik bát a začal jsem si víc věřit. Nakonec jsem začal hrát s Peťou Pešem, Michalem Kubou, Davidem Polesným a Davidem Janásem, se kterýma jsem si dobře sedl, a to mi taky hodně přidalo. Zápas od zápasu jsem si víc a víc věřil.

Jaké to bylo hrát po boku takových zkušených hráčů jako jsou Petr Peš, Zdeněk Kučera, Kuba Sajdl a další?

Ze začátku jsem si to ani nepřipouštěl. Ale potom jsem si to začal uvědomovat, že jako malý kluk jsem se na ně chodil dívat a vlastně taky trochu skrz ně začal hrát hokej. Jako malý jsem je bral za největší hráče a teď hraju po jejich boku. Je to dobrý pocit.

Ještě bych se vrátil k poslednímu finálovému zápasu ve Velmezu. Ty jsi dal hned v první minutě gól. Na ten gól ses teda načekal dlouho. Pamatuješ si, že by ti někdy trvalo tolik zápasů, než jsi vstřelil první branku v sezoně?

Já jsem nikdy nedával moc gólů. Letos to bylo ale asi nejdelší dobu, co jsem čekal a aspoň že to tam ten poslední zápas konečně spadlo a mohl jsem si to aspoň jednou za tu sezónu taky užít (úsměv).

Vzpomeneš si na pocity po tom gólu?

Když jsme přijeli do Velmezu, tak jsem se celou dobu bál, že za celou sezonu na domácím ledě ještě neprohráli a říkal jsem si, že dneska už je poslední zápas. Poslední zápas sezony. Poslední v sérii. Úplně ten nejvíc důležitý zápas a říkal jsem si, že když jsme u nich hráli třikrát a ani jednou to nevyšlo, tak počtvrté už je musíme porazit a nakonec to vyšlo.

Ta gólová situace se pak odehrála hrozně rychle. Dostal jsem po buly v útočném pásmu nahrávku od Kouby (Michal Kuba, pozn. red.) a když jsem si odstupoval, tak jsem jenom nahodil puk na bránu a zároveň Michal Kuba šikovně projel kolem golmana, a ten neviděl, tak mu to propadlo mezi nohama a mohl jsem se radovat z prvního gólu. V posledním zápase (úsměv).

Schoval sis puk?

Ne, to ne. Nebral jsem to až jako takové vítězství. Dal jsem gól, ale důležité bylo vyhrát celou sérii, a to se podařilo a mohli jsme si to užít všichni spolu.

Až čtvrtý zápas během celé sezony se vám ve Velkém Meziříčí podařilo vyhrát. V čem byl jiný, než ty předešlé tři?

Byl největším vyvrcholením té sezony. Šlo nám o všechno a museli jsme zabrat.

V minulém rozhovoru jsi nám prozradil, že jsi playoff ještě nikdy nehrál. Jak obtížné pro tebe bylo naskočit do vyřazovacích bojů? Poznal jsi rozdíl oproti základní části?

Určitě poznal, kolikrát mi to připadlo jako úplně jiná soutěž. Ale postupně jsem se do toho dostával a hrálo se mi i líp. Ale máš větší strach nějak chybovat, protože už ti teče do bot a každá chyba něco stojí.

Kanadské body jsi začal sbírat až v playoff. Hlavně ve finálové sérii. Čím myslíš, že to bylo?

Já jsem se od začátku sezony bál a nechtěl jsem nikdy nic pokazit, abych to klukům nezhoršoval a aby se neprohrávalo. Chtěl jsem si dát na všem co nejvíc záležet, ale tím, jak jsem se bál, tak jsem dělal ještě víc chyb. A potom to ze mě nějak, taky skrz fanoušky, kteří tomu hrozně dopomohli, spadlo, a začal jsem si konečně věřit. Potom jsem se dostal do druhé lajny a hrálo se mi lépe i pocitově. Cítil jsem větší jistotu. Potom, když jsem hrál nakonec s Pešákem (Petr Peš, pozn. red.), s Koubou a s Davidem (Janásem, pozn. red.), to už bylo jen „nahrej a čekej, co tam s tím udělají.“

I v obranné dvojici ses vystřídal s několika hráči. S kým sis sednul nejvíc?

Úplně nejlíp se mi hrálo s Polesem (David Polesný, pozn. red.), on je hodně konstruktivní a dobře vybavený bruslařsky, má dobrou střelu a umí toho všeho využít.

Hrálo se ti proti Velmezu dobře, nebo ty body přiřazuješ vzestupné tendenci tvých výkonů?

Možná to bylo jenom tím, že jsem celou sezonu body nesbíral, a ke konci, když už jsem se přichomýtnul k těm třem, tak se to sešlo zrovna tak, že to bylo proti Velmezu (směje se).

Měl jsi nějakého soupeře, proti kterému ti to sedlo?

Soupeři, proti kterým se mi hrálo nejlíp, byli Uherský Ostroh a Velké Meziříčí. To byli fakt kvalitní soupeři, proti kterým jsem cítil, že nejsem pořád na stejné úrovni, ale chtěl jsem se pořád nějak zlepšovat, takže jsem měl nějakou tu konkurenci a dokázal jsem se namotivovat a dostat se do toho jejich tempa.

V Krajské lize padá hodně branek a pod hranici pěti gólů na zápas jste se nikdy nedostali. Vyhovuje ti, když padá tolik gólů?

Když vedeme o pět branek, tak je to dobré, že padá tolik gólů (směje se). Ale když je to tak, že dáš tři góly a vzápětí je to 3:3, tak to taky není nejlepší. Pro fanoušky je ale určitě dobře, že padá tolik gólů.

Vidíš se spíš jako defenzivní obránce, nebo ofenzivní obránce?

Když jsem byl poslední rok v mladším dorostu, tak to byl vlastně můj první rok, kdy jsem začal bránit. Do té doby jsem byl pořád jenom útočník. Původně jsem chtěl být brankář, ale to mi nevyšlo, v útoku nakonec taky ne, a tak jsem obránce. Tam jsem se našel.

V té bráně jsi to zkoušel?

Ne. Jedině, když jsme měli sranda mače, tak jsme si vyměnili výstroje s Martinem Holíkem.

Měl jsi několik tvrdých hitů. Například ve Vyškově proti Březině parádní bodyček, nebo ve druhém finále, když byl faulován Petr Peš, tak sis to jel hned s viníkem vyřídit. Vypadá to, že ti nevadí se zapojovat do soubojů…

Ne, to vůbec. Já mám rád tvrdou hru a když je čistá, tak nemám vůbec nic proti. Rád přitvrzuji muziku.

Pokud se nepletu, je to tvoje první sezona v seniorském hokeji?

Hrával jsem ještě v Břeclavi. Když jsem tam byl ještě ve starším dorostu, tak jsem na pár zápasů nastoupil i za jejich muže. Taky v Krajské lize.

Takže jsi už byl obeznámený s Krajskou ligou?

Já jsem tam nastupoval jen na pár zápasů. Zkušeností z tama jsem měl málo, skoro jsem se ani nerozkoukal. Rozhodně ne tak, jak letos. Měl jsem tam kolem pěti startů. Celou sezonu za muže jsem letos odehrál poprvé.

Jak to z osobního hlediska hodnotíš? Jaký byl přechod do A-týmu?

Ze začátku jsem se tím hrozně prokousával, vůbec se mi nedařilo. Všechno bylo rychlejší, na všechno jsem měl míň času a potom, když na tebe někdo tlačí, máš míň toho času a musíš rychle něco vymyslet, aby to mělo nějaký smysl a nebylo to na prvního hráče, který hnedka dostane naloženo, s tím jsem se hrozně ze začátku trápil. S postupem sezony mi ale přišlo nejdůležitější to, abych se přestal bát. Pak už to šlo samo a měl jsem na všechno víc času.

Potkali jste se s hráči, se kterými jsi hrál v Břeclavi, letos na zápasech?

Jo, znal jsem tam tak polovinu týmu. Byli tam i moji bývalí spoluhráči, se kterýma jsem hrával od mala. Byl to první rok, kdy jsme hráli proti sobě a navíc v mužské kategorii.

Své hokejové začátky jsi prožil tady v Hodoníně?

Ano, přesně tak. Od malička mě taťka brával na hokej. Skrz to jsem ten hokej začal hrát. Chtěl jsem vždycky být v bráně, ale když už jsem obul brusle na prvním tréninku, tak jsem byl útočník a vydrželo mi to až do mladšího dorostu. Pak jsem začal bránit a od té doby mi to zůstalo.

Jak ses tedy dostal do Břeclavi?

Nám se spojoval starší dorost s Břeclaví pod podmínkou, že jeden rok se bude hrát v Břeclavi a další rok se bude hrát v Hodoníně. Takže jeden rok jsme odehráli v Břeclavi a minulou sezonu jsme hráli u nás.

Letos máš i nějaký ten start za juniorku…

Ano, pár zápasů tam mám. Když kluci potřebovali pomoct, tak jsem šel hrát, pokud jsem toho neměl hodně do školy, nebo se to nekrylo s áčkem. Za muže jsem chtěl hrát každý zápas, protože přece jenom v těch mužských kategoriích je to o několik úrovní výš, než v té juniorce a získáš tam víc zkušeností.

Kolikrát jsi klukům vypomohl?

Mám tam, myslím, čtyři starty. Začal jsem tam chodit až potom, když muži hráli playoff. Juniorka končila, myslím, v polovině března. S klukama jsme byli chvíli předposlední, nakonec jsme skončili poslední v play-off skupině. Byly tam lepší týmy, které měly hodně nabruslené.

Táhlo tě to vždycky k hokeji, nebo jsi zkoušel i nějaký jiný sport?

Od malička mě to táhlo k hokeji, protože mně u jakýchkoliv jiných sportů chybí ta komplexnost, kde můžeš do někoho narazit, můžeš si vystřelit, můžeš si nabruslit kam chceš… Můžeš úplně všechno. Je tam hodně strategií, taktik. Nikdy jsem nemohl hrát třeba tenis nebo ping pong. To mě nikdy nebavilo. Já jsem potřeboval pohyb, kontakt a něco, za čím se budu honit. Takže to u mě vyhrál puk a taky fotbalový míč.

Takže hraješ i fotbal?

Ano, fotbal hraju taky. Teď hraju za Starý Poddvorov, kde i bydlím. Když mám čas, tak si ho rád zahraju, je to takové odreagování po celé té sezoně a baví mě to. Ale hokej je hokej, a to je priorita (úsměv).

Dostal jsi od spoluhráčů nějakou přezdívku?

Vesik. Už od mladšího dorostu mi říkali Veslo, ale teď hodně Vesik.

Hranice tisícovky fanoušků byla překonána několikrát. Co říkáš na takovou podporu?

Stoprocentně jsem si to užíval, stejně jako oni. Nikdy jsem nehrál před takovým publikem. Co hraju hokej, zažil jsem to úplně poprvé. Byla to neskutečná kulisa. Kolikrát mi oběhla husina, když celý stadion začal jásat, ať už když jsme dali gól, nebo když jsme se prostě bavili hokejem. Táhli nás dopředu, byl to náš další spoluhráč a pořádná výhoda, kterou jsme měli celou sezonu v domácích, ale i ve venkovních zápasech.

Nebyl jsi z toho někdy nervózní, že přišlo tolik lidí?

Když zrovna cítíš, že nemáš formu a že se ti něco nedaří, tak je to někdy těžké, když tě vidí tolik lidí u toho, jak se ti nedaří. Pak ale, když se ti začne dařit a všechno klape tak, jak má, jak fanoušci, celý tým hráčů, realizační tým a všichni jsou v symbióze, kdy drží spolu, tak je to úplně ta nejpěknější věc, jaké můžeš v hokeji dosáhnout. V té soudržnosti je hrozně moc lidí a každý pracuje na něčem jiném, ale všichni mají stejný cíl.

Chodil tě na zápasy podporovat někdo z rodiny nebo kamarádů?

Největšími fanoušky a takovými tahouny, kteří mě podporují už od malička, jsou naši se ségrou. Celá rodina mě v tom drží a chodí podporovat na každý zápas. Dlouhou dobu mě podporuje taky přítelkyně, za což jsem hrozně moc rád, že taky nevynechá žádný domácí zápas.

O to hezčí musely být oslavy titulu, když tě u toho vidí ti nejbližší…

Určitě. Když jsme se potkali přímo na ledě, tak to bylo úplně neskutečné. Měl jsem tam úplně všechny, koho jsem chtěl. Celý tým, rodinu a ještě i fanoušky. To byla paráda, co jsme tam zažívali.

Plánuješ se podívat na nějaký zápas mistrovství světa osobně?

Měl jsem v plánu, že bychom se zajeli podívat, ale když jsem viděl cenu lístků, tak jsem si to rozmyslel a říkal jsem si, že se radši půjdu podívat s klukama na velkou televizi.

Jak se ti líbí česká soupiska?

Jaškin to podle mě hodně zvedl, on je takový bojovník tělem i duší a takoví hráči se mi líbí. On jde do všeho po hlavě, klidně by ten puk rozkousal, aby pomohl týmu. Chytil se mi taky hodně líbí, ten je zase takový akrobat (směje se). Je hodně rychlý, v první sezoně v NHL teď odehrál 75 zápasů, to hrozně zvedne sebevědomí.

Co tě čeká v následujících týdnech a měsících?

Čeká mě 23. května maturita, tak snad nějak projdu a budu mít už konečně klid. Pak ještě nějaké přijímačky a do začátku října bych měl mít volno. O letní přípravě se ještě dozvíme v nejbližších dnech, jak se bude trénovat a jak to vůbec bude vypadat. Ještě je tam jedna sportovní věc, na kterou se těším. Já a David Polesný proti sobě nastoupíme 15. června v 17:00 na fotbalovém hřišti v Mikulčicích, kdy spolu poměříme i naše fotbalové síly.

Děkuji za rozhovor.