Davide, jak ses dozvěděl o tom, že se formuje A-tým SHKM Hodonín?

Slyšel jsem od kluků, že je obvolává Vyrub (Martin Vyrůbalík, pozn. red.). Že chtějí dát nějak dokupy tým. Pak se Martin spojil i se mnou a ptal se, jestli bych chtěl hrát. Já jsem se ho ptal na věci okolo, jak to bude s tréninky, kdo bude trénovat a na další záležitosti. Rok před tím jsem nehrál a chybělo mi to, tak jsem to chtěl zkusit a vyšlo to tak, jak to vyšlo.

Když tě oslovil Martin Vyrůbalík, tak to byla jasná volba, že půjdeš hrát, nebo jsi o tom ještě přemýšlel?

Chtěl jsem hrát. Já jsem měl hlavně strach z toho, že jsem rok nehrál. Měl jsem dřív nějaké problémy s kolenama a nevěděl jsem, co to bude dělat, jak to bude na tom ledě vypadat.

Když jsem tě ale viděl na ledě, tak už v přípravných zápasech ses dobře prosazoval. Hádám, že to bylo lepší, než jsi čekal...

Tak. I s otcem jsme se bavili, že by to mohlo být dobré. Že jsem si odpočinul a ty kolena by mohly po tom roce být lepší. A když jsem šel na led, tak jsem se cítil dobře. Jak kdybych měl jenom letní přestávku. Nějaké věci jsem cítil, ty obratnostní. Přechody na ledě. Ale to se časem zlepšovalo, a pak už to bylo úplně v pohodě.

Během té pauzy, co jsi nehrál, připravoval ses nějak individuálně?

Vůbec. Já jsem měl hotovo, že asi s hokejem končím a že půjdu do práce. Až pak jsem se dozvěděl od Martina, že se to otvírá znova, tak jsem se začal individuálně sám připravovat.

Takže letní příprava s týmem proběhla, nebo ne?

Co jsem stíhal. Já jsem ještě tenkrát jezdil pozdě večer z práce domů, takže když jsem stihl jednou dvakrát do týdne posilovnu na zimáku, tak to jsem šel. Ale jinak jsem chodil sám po večerech běhat.

Odehráli jste pět přípravných zápasů, ty jsi v nich dal čtyři góly. Ten vstup zpátky na led se tedy vydařil...

Ono mi to možná i prospělo, že jsem si od toho dal pauzu. Celou sezonu jsem pak cítil, že mám chuť.

Pak přišel první mistrák, a ten jste vyhráli jednoznačně 14:2…

Jo, to bylo v Hradišti. Oni hráli, myslím, ve dvanácti, nebo kolik jich bylo. To už jsme viděli na rozcvičce. Hlavní bylo to nepodcenit a hrát svoje a bylo po zápase už během první třetiny.

V tomto zápase jsi už zaznamenal svůj první hattrick...

Tam to vyšlo. Už si ani přesně nepamatuju, jak ty góly padly, ale bylo to takové, že na co šáhneš, to ti vyjde. V některých zápasech to tak je. Někdy se snažíš a máš dvacet střel a ani z vyložených šancí nedáš nic a někdy naopak vystřelíš od modré přes beka, nebo to prostě nějak zkusíš a gól tam padne.

Další zápas jste odehráli doma s Březinou, a ten skončil 3:2 po prodloužení. Rozdíl mezi prvními dvěma zápasy byl znatelný. Na ledě to šlo taky tak poznat, že mezi těmi týmy byl takový výkonnostní rozdíl?

Určitě jo. V tom Hradišti hráli starší chlapi. Pár mladých kluků tam bylo, ale většinu tvořili ti starší. Březina je tým, který je poskládaný hlavně z mladých kluků, kteří hráli dřív třeba juniorskou extraligu. Takoví blázni, co na tom ledě lítají. Bylo to úplně o něčem jiném. To ani nebyl hokej s něma, to bylo spíš takové rugby. Byli zákeřnější a hráli takový svůj styl.

Je pravda, že jste se museli přizpůsobovat různým týmům, protože každý hrál jinak...

My jsme hlavně skoro nikdo, až na pár hráčů, ten kraj nehráli. Neznali jsme ty týmy. Bylo vždycky na nás, jak k tomu přistoupíme.

Takže jsi neměl vůbec žádný přehled o týmech, které proti vám měly nastupovat?

Asi vůbec ne. Věděl jsem třeba o Březině, co tam hraje za kluky, protože jsem dřív proti nim hrál. Ale jinak jsem asi vůbec neměl přehled.

Kromě toho, že jsi znal nějaké hráči z Březiny, znal jsi ještě někoho, kdo proti vám nastupoval?

Znám většinu kluků z Ostrohu. A taky jednoho beka z Boskovic. Dva roky zpátky jsem odešel v polovině sezony do Znojma, tak tam jsem potkal Zdeňka Brabce a zase jsme se teď potkali na zápase s Boskovicemi.

V průběhu sezony jste měli období, kdy jste prohráli tři zápasy po sobě. Pak jste ale zahájili vítěznou šňůru. Byla tam nějaká zlomová událost, která vás nastartovala k lepším výkonům?

My jsme se tak nějak sžívali s tou úrovní ligy, jak se ten kraj hraje. V týmu jsou starší kluci, kteří hrávali druhou ligu. Bylo to pro ně jiné než v té vyšší soutěži. Něco jsme si pak řekli po těch prohraných zápasech. Po té třetí prohře s Ostrohem se toho ujal Pešák (Petr Peš, pozn. red.), po zápase měl proslov a od té doby se to zlomilo a už se vyhrávalo. Když jsem se podíval po kabině a viděl jsem tam ty kluky, tak jsem věděl, že máme na tu krajskou ligu velkou sílu. Akorát to chtělo hrát ten náš hokej.

Byl jsi druhý nejlepší střelec celé sezony. Vidíš se už na pozici týmového lídra?

To se takhle nedá říct, sám o sobě. Sezona mi vyšla. Taky to bylo tím, že jsem hrál s Pešákem, se kterým jsme si sedli. Do toho Koubič (Michal Kuba, pozn. red.)… Prostě jsme si sedli jako lajna.

Svou produktivitu tedy připisuješ hlavně týmové hře…

Rozhodně ano. Za každý gól může celá lajna. Koubič, ten je takový, že do všeho jde, do všech soubojů. A vybojuje hrozně moc puků. Pešák má neskutečný přehled na ledě a já mám celkem dobrou střelu, takže nám to v té lajně fungovalo.

Do posledního zápasu základní části nebylo jasné, proti komu ve čtvrtfinále nastoupíte. Měl jsi nějakého favorita, proti kterému jsi chtěl čtvrtfinále hrát?

Favorita ne. Nechtěl jsem hrát proti Uničovu. Ale nakonec jsme je, myslím, v pohodě porazili.

Uničov jsi nechtěl z jakého důvodu?

Čekal jsem, že budou hrát tvrdší hokej. Mají tam velké a silné hráče a čekal jsem, že ta série bude mnohem těžší. Oni podle mě měli zrovna nějakou marodku. Z jejich hráčů jde trošku strach, tak jsem čekal, že to bude boj. Ale zase z těch tří týmů, které jsme mohli dostat (Uničov, Velká Bíteš, Blansko, pozn. red.), si člověk asi moc nevybere.

Čtvrtfinále jste začínali venku. Nemyslíš, že to byla nakonec spíš výhoda?

Přesně tak. Bylo to kvůli druhému hodonínskému týmu, ty zápasy se prolínaly a museli jsme začínat venku. S klukama jsme se bavili, že to je blbé, že celou sezonu hraješ nahoře a pak přijde playoff a tu výhodu domácího prostředí ztrácíš. Ale když zvládneš první zápas, tak máš dvě šance to ukončit doma. Bylo to o tom prvním zápase, abychom to zvládli u nich, a to se podařilo.

Pak přišel v semifinále Uherský Ostroh, který byl pro fanoušky asi nejatraktivnější soupeř. Jak se to jevilo tobě a jak moc bylo náročné nastupovat právě proti Ostrohu?

Řekl bych, že finále bylo náročnější. Atmosféra jak na semifinále s Ostrohem, tak na finále s Velmezem byla úplně super! S Ostrohem se mi hrálo dobře. Hráli hokej. Bylo to hokejové, a to se pak hraje líp, než když se hraje třeba s tou Březinou. Uničov taky chtěl hrát hokej a mně takové týmy sedí víc, než když se hraje proti někomu, kdo to jenom plácá. Já myslím, že s Ostrohem to bylo super. Nějaký zápas jsem tam nehrál, protože jsem byl nemocný. Tam už to mohli ukončit kluci doma, kdy zápas dospěl do prodloužení a Andy (Andreas Jajcay, pozn. red.) dal gól, který neuznali. To byla škoda, ale pak jsme jeli do Ostrohu a vyhráli jsme to tam, což byl super zážitek.

Ten zápas, o kterém mluvíš, vedl k ukončení vítězné šňůry, která trvala 21 zápasů. Věděli jste o tom, že už jste tak daleko a že jste vyrovnali hodonínský historický rekord?

Já jsem to četl až potom, že jsme ten rekord vyrovnali, a že v tom byl v obou případech Alois Miklík, který trénuje Ostroh a dřív hrál za Hodonín a ten rekord tady udělal. A teď nám to ukončil. Ale jinak jsem tu vítěznou šňůru neřešil a snažil jsem se hrát co nejlépe.

Byla to pro vás velká psychická výhoda? Když přijede soupeř do Hodonína, tak má určitě v mysli, že hraje proti týmu, který vyhrál 20 zápasů v řadě...

Nevím, jestli to tak brali ti soupeři, jestli z toho byli třeba nervózní… Já jsem cítil, že jak jsme vyhrávali ty zápasy a dostali jsme se až do finále, tak jsme věřili tomu, že každý zápas můžeme otočit a vždycky můžeme vyhrát. Pak jsme si hodně věřili. Myslím, že to byl zrovna druhý zápas ve čtvrtfinále s Uničovem, kdy nám brzo v zápase ujeli a tuším v první minutě jsme dostali gól.

Vím, že s náma to vůbec nic neudělalo a o pár minut později jsme vyrovnali. Někdy dostaneš gól a víš, že je to špatné a poznáš to i na té střídačce. Já jsem se po tom prvním góle podíval na kluky a vůbec nic poznat nešlo. Jak kdyby se nic nestalo. Podle mě to soupeři tak moc neřešili, že jsme dlouho neprohráli, to asi ne. Spíš pro nás to byla velká mentální výhoda, hodně jsme si věřili.

Ve finále jste hráli s Velmezem. Tví spoluhráči i hráči jiných týmů říkají, že se na jejich ledě hraje hrozně těžce. Jednak kvůli tomu, že jsou sehraní, jednak kvůli úzkému hřišti. Vám se podařilo pátý finálový zápas u nich vyhrát. Díky čemu myslíš, že se vám to podařilo?

Člověk si na to musí zvyknout. My jsme u nich vyhráli vlastně až ten třetí zápas, který jsme v té sérii u nich odehráli. Ono se to postupně zvedalo, zvykali jsme si na to hřiště a ke konci se mi tam už hrálo dobře. To hřiště bylo užší a když se odrážely puky, tak to bylo všude blíž.

Dá se říct, že ti to ke konci vyhovovalo?

Potom už jo. Neberu v potaz led, který byl šílený. Ale jak už jsme si na to zvykli, tak se nám podařilo vyhrát. A myslím, že v každém zápase to bylo vyrovnané a pokaždé jsme byli blízko tomu to urvat.

Celou sezonu jste měli hrozně dobré třetí třetiny. Čemu to přisuzuješ?

Kondici. Myslím, že jsme byli hodně dobře připravení. Jsou tam kluci, kteří hráli vyšší soutěž a taky jsme měli dost natrénované. Taky určitě pomohly zkušenosti. Třeba jsme si něco řekli před tou třetí třetinou. Měli jsme toho opravdu dost natrénované a viděli jsme, jak ti soupeři během zápasů odchází, takže jsme měli více sil ve třetí třetině. Když jsme se bavili s klukama z Uničova, jak jsme s nimi hráli to playoff, tak mi jeden říkal, že se s námi nedá celých šedesát minut jezdit. Ať tak moc nebruslíme (smích). Přitom bych řekl, že to od nás nebyl nejlepší výkon.

Takže bylo určitě cítit, že máme natrénováno, máme dobrou kondici a tu zkušenost v týmu a díky tomu jsme většinou ty třetí třetiny udělali. Někdy to bylo to, že nám to jednou dvakrát vyšlo a prostě jsme si řekli, že to uděláme znova a věřili jsme si na to. V těch hlavách to taky bylo, i ta vítězná série nám k tomu hodně psychicky pomohla.

Zmínil jsi, že jste se bavili s klukama z Uničova. Byla taková přátelská atmosféra i mezi ostatními týmy?

Jasně! To byli zrovna kluci, se kterýma jsem někde hrál, znali jsme se z Olomouce a takhle. Takže to bylo úplně v pohodě a byla s něma sranda.

Ve finálové sérii jste třikrát šli do vedení už v první minutě. To vám muselo taky dodat hodně sebevědomí…

Rozhodně. Věděli jsme, že v tom playoff nám to jde. Věděli jsme, že máme dobré začátky, takže jsme do toho vletěli a podařilo se nám proměnit šance. V tom finále tomu nebylo jinak, hlavně i v rozhodujícím zápase. Sice jsme tam ty dva zápasy prohráli, ale řekli jsme si to i před tím třetím, že na ně vletíme a hned jsme dali v prvním střídání gól a to celý tým nakopne. Pak ale musíš hrát dál a nemůžeš přestat. To jsme měli v sezoně moc, takových případů. I v tom Ostrohu se stalo, že jsme vedli 2:0 a ty góly tam napadaly v podstatě úplně zadarmo a ještě jsme si to nechali vzít, že se na nás soupeř dotáhl. V tom rozhodujícím finále jsme to naštěstí dotáhli do vítězného konce.

To byl právě jediný zápas, který Velmez na domácím kluzišti prohrál. O tom jste před sérií věděli?

Věděli. Řekli jsme si před zápasem, že to uděláme. Já jsem cítil, že se nám to podaří, protože každá série jednou končí. Věděli jsme, že je doma nikdo neporazil, tak jsme si řekli, že to uděláme my. Že když hrajeme ten rozhodující zápas finále, tak máme ideální příležitost.

Ty jsi dával gól, který se nakonec ukázal jako vítězný. Pamatuješ si, jaké jsi měl pocity?

To byl gól na 5:3. Věděl jsem, že je to důležitý gól, ale v tu chvíli to ještě nebyl vítězný gól. Odskočili jsme na rozdíl dvou gólů, ale bylo to ještě někdy v polovině třetí třetiny. Soupeř měl pořád dost času s tím něco udělat, ale my jsme vedli o dva góly a věřil jsem tomu, že už to nepustíme.

Pak vypukly oslavy. Jak je hodnotíš?

Bylo to super! Nejde o to, že to byl „jen“ krajský přebor. Bylo to o tom, že se tady udělal tým z Hodoňáků, z kluků, co se všichni známe a šlo to znát, že jsme z toho měli všichni radost. A že jsme vyhráli, to bylo super. Ještě nějakou dobu po zápase jsme tam zůstali a slavili. I následné oslavy byly parádní.

Letos jsi odehrál i pár zápasů za druholigové SHK. Dalo ti to něco do zápasů krajské ligy?

Já jsem tam šel, když tam byla marodka. Udělal se střídavý start a chtěl jsem si to zkusit, jestli na to mám, hrát tu vyšší soutěž. Odehrál jsem tam nějaké tři čtyři zápasy, ale nešlo to moc skloubit dohromady ještě s prací. Vydržel jsem tam nějaké dva týdny. Bylo to moc časově náročné. Oni ještě hráli v týdnu, měli tam i nějaké pondělky a mně to nevycházelo. Dojíždím do práce do Brna a prostě to nešlo. Rád jsem si to zkusil. Určitě ti to něco dá. I ty tréninky. Ale byl jsem tam jenom chvilku, zkusil jsem si to, když ta možnost byla.

V kabině jste si sedli všichni úplně bez problémů…

Jo, to máš pravdu. Je to tím, že jsme všichni Hodoňáci a všichni jsou to v pohodě kluci a náramně jsme si sedli. I kluci, kteří přicházeli v průběhu sezony, tak se všichni známe od mala. Jenom jsme si teda říkali, že se sejdeme v jiné soutěži a ne zrovna v kraji (smích). Ale takhle se nám to povedlo a je to super, že jsme se tak sešli. V kabině se ta parta utužovala. Když jsem přišel třeba rozbitý z práce, tak jsem se těšil na ten zimák, kde jsem dokonale vypnul a i když si z tebe dělají srandu, tak se do té kabiny těšíš. Byla to nejlepší sezona vůbec, jakou jsem kolem té naší party v kabině zažil.

Kluci ti dali přezdívku hrášek. Jak k tomu došlo?

To je kvůli nepoměru velikosti mojí hlavy a svalů (smích).

Hráváš s číslem 11 na dresu. Má to nějaký důvod?

Tu mám už od mala. S jedenáctkou hrával otec. To číslo se mi líbí a chci ho nosit. Vždycky, když jsem někam přišel a byla možnost, tak jsem si ji vzal, pokud ji neměl třeba nějaký starší hráč.

Máš nějaké předzápasové rituály, něco co děláš pravidelně?

Zazačátku jsem nemíval, ale pak se mi zalíbila Alpa (smích). Pak jsem od Pešáka odkoukal předzápasové rozcvičky. Když se mi nedařilo, začal jsem skákat přes překážky před tréninkama a pak i před zápasem.

S klukama nehráváte fotbálek?

Kluci hrávají, já ne. Já jsem si s fotbalem moc nepotykal. Takže to někdy risknu ze srandy, aby se mi kluci mohli smát (smích). Radši se sám zajdu protáhnout nebo dám ty překážky. Ke konci se k tomu přidal i Veseláč (Ondřej Veselský, pozn. red.).

V playoff chodilo na vaše zápasy strašně moc lidí. Rekord byl 1411 diváků. To se musí hrát hodně dobře…

Je to šílené! Klobouk dolů před těma lidma, že přišli na krajský přebor v takovém počtu. Pro nás to bylo neskutečné. Taková atmosféra nebyla hrozně dlouho u nás na zimáku. To jsme si říkali i s klukama, že jsme to hodně dlouho nezažili. Ke kotli se postupně přidával celý zimák a byly chvíle, kdy opravdu fandil celý zimák. To jsme zrovna stáli s Tomínem Polákem na střídačce a měli jsme husinu úplně všude. To bylo na zápase s Ostrohem, kdy poprvé přišlo přes tisíc lidí. Pak se to ještě stupňovalo. A bylo to neskutečné. Opravdu klobou dolů! Pro nás to hrálo neskutečnou roli.

Když přijeli za náma na finále do Velmezu, tak to bylo neskutečné. Chodíš do práce, jsi unavený a hraješ celou sezonu jeden zápas týdně. Pak přijde playoff a už se to naskládá a hraješ tři zápasy do týdne. Takže práce, do toho nějaké tréninky a nemáš pořádně čas si odpočinout. Už jsem ke konci sezony cítil, že jsem unavený, pak jsem ale přišel v tom pátém finálovém zápase na led a před vhazováním jsme viděli ty lidi, kteří nás přijeli podpořit, a to prostě musela jít únava stranou. To člověka nakopne.

Fanoušci byli neskuteční. My jsme to viděli už od přípraváků. Když jsme hráli první zápas s Břeclaví doma, tak už tam bylo dost lidí. Přišly nějaké tři čtyři stovky. Na přípravu to bylo dost. Ten zápas jsme zrovna vysoko vyhráli, a to nalákalo ještě víc lidí na další zápasy. Pak lidi chodili víc a víc a to playoff pak bylo opravdu neskutečné. Na ten zápas se pak těšíš, že budeš hrát doma a že ti lidi přijdou.

Jak je to s příští sezonou? Už se nějak připravuješ?

Zatím s týmem nemáme přípravu (rozhovor vznikal 7. května, pozn. red.). Já sám ale chodím aspoň dvakrát do týdne běhat. Přes víkend chodím cvičit.

Už jste domluvení, že budeš hrát i příští sezonu za SHKM?

Chci hrát za SHKM, takže by se nic měnit nemělo.

Ještě se tě zeptám, jak se ti líbí dresy A-týmu SHKM?

Dresy jsou super. Líbí se mi strašně moc. Jde to i do historie, máme barvy Baníku. Už před sezonou, když jsem je viděl poprvé, tak jsem říkal, že jsou neskutečné. Podle mě jsou to nejhezčí dresy, které tady za nějakou dobu byly. Jsou nádherně udělané, i materiál je dobrý. Taky klobouk dolů! Mně se ty barvy hrozně líbí. Viděl jsem dresy z doby, kdy hrál můj táta a taky měly podobné barvy. Tak to má být.

Chtěl bys ještě něco dodat na závěr?

Chtěl bych poděkovat Vyrubovi, že se mi ozval a že mě dostal zpátky do hokeje. Za to jsem hrozně rád. Taky bych chtěl poděkovat fanouškům. Bylo to s něma luxusní, a to, co předvedli hlavně v playoff, to bylo neskutečné. A doufám, že to příští rok zopakujeme!

Děkuji za rozhovor.

Inventura

• Inventura #1 - Jan Prčík: Touha něčeho dosáhnout byla v mužstvu obrovská

• Inventura #2 - Martin Vyrůbalík: Lepší zakončení první sezony jsme si ani nemohli přát

• Inventura #3 - Karel Lidák: Stále bojujeme se stejnými věcmi, zejména s financováním

• Inventura #4 - David Polesný: Když jsem viděl, jak si kluci balí věci, věděl jsem, že o to nechci přijít

• Inventura #5 - Petr Peš: Fanoušci pro nás byli hnacím motorem

• Inventura #6 - Zdenko Kotvan: V žádném případě nelituju, že jsem se vrátil!

• Inventura #7 - Jakub Sajdl: Jsem strašně rád, že jsem toho mohl být součástí

• Inventura #8 - Andreas Jajcay: Měli jsme výbornou partu, které to klapalo i mimo led

• Inventura #9 - Zdeněk Kučera: Byla to nejlepší sezona jakou jsem zažil