Radku, v kolika letech jsi začínal s hokejem a kdo tě k němu přivedl?

Na první trénink jsem šel v nějakých čtyřech letech a poprvé na hodonínský zimák se mnou šel můj taťka.

Vybavíš si své první tréninky? Šlo ti to na bruslích hned od prvního dne?

Popravdě si první tréninky úplně nevybavuju, ale ze vzpomínek, které se o mých začátcích vykládají, to podle všechno nebyl úplný zázrak. Někteří mi ani moc velké šance nedávali, ale pro mě bylo hlavní to, že mě hokej od začátku moc bavil.

Co tě na hokeji nejvíc bavilo, když jsi byl dítě?

To je jednoduché – bavil mě hokej! Bavil mě ten sport jako takový, bavilo mě bruslit, rád jsem plácal do puku a snažil se dát gól. Bavila mě i parta kamarádů a všechno, co je s hokejem spojeno.

Kdo byl tvůj první trenér a jak tě ovlivnil ve tvých začátcích?

(přemýšlí) To jsi mě zaskočil. Na úplně prvního trenéra si asi nevzpomenu. Určitě ale byla v Baníku spousta lidí, kteří ovlivnili můj posun nejen v hokejové kariéře, ale i v osobní rovině. Nechtěl bych na někoho zapomenout, ale určitě mě hodně ovlivnila paní trenérka Nicole Čechová, která nás učila základy bruslení, páni trenéři Libor Kučera, Otakar Čajka a plno dalších. Trenérů, kteří mi v mých začátcích něco dali, bylo hrozně moc a za to bych jim chtěl moc poděkovat.

Bylo hned jasné, že budeš obráncem, nebo jsi zkusil i jiné pozice?

Jako malý jsem začínal v útoku. Až někdy v mladším dorostu jsem začal pendlovat mezi útokem a obranou a až pan trenér Čajka ze mě udělal spíš obránce, protože jsem se na to postavou víc hodil.

Byly nějaké hokejové dovednosti, které ti dělaly na začátku problém, a jak jsi je překonal?

Byly. A vlastně si myslím, že pořád jsou. Myslím si, že k mým slabinám vždy patřilo bruslení a pořád je to dovednost, kterou se snažím zlepšovat. Hrozně moc mi pomohly tréninky. Často jsem si sám dával tréninky navíc, ale kromě své kategorie jsem chodil i se staršími kluky. Takže jsem byl vlastně furt na ledě.

Bavily tě tréninky, nebo tě museli rodiče občas nutit?

Bavily! A baví mě dodnes. Ale musím přiznat, že se mi občas nechtělo vstávat na přípravku, která bývala o víkendu hodně brzo ráno (směje se).

Jak moc pro tebe důležitá byla podpora rodičů?

Obrovská a zásadní. Je to vlastně jejich zásluha a jejich práce, že se nyní můžu živit sportem, který mě od malička bavil a který je vlastně od školky mou součástí. Není to jen mamka a taťka, kteří za mnou vždycky stáli, ale celá nejbližší rodina, která mě vždy uměla podpořit nebo mi pomoct, když bylo potřeba. Moc si toho vážím a jsem za to všem vděčný.

Jak těžké bylo skloubit školu a tréninky, když jsi začínal s hokejem?

Ze začátku to žádný problém nebyl. Ve vyšším věku jsem přestoupil na ZŠ Mírové náměstí, kde jsme měli rozvrh přizpůsoben tréninkům. Postupem času, když jsem přestoupil do Brna, to bylo trochu složitější, ale nějaké řešení se vždycky našlo.

Jaký byl tvůj největší vzor, když jsi začínal hrát hokej?

Určitě Jaromír Jágr, který byl vzorem asi všech kluků v mém věku. Když jsem začal hrát v obraně, tak se to trochu proměnilo. Měl jsem moc rád hru Tomáše Kaberleho, pak samozřejmě Michal Kempný a postupem času také Jožo Kováčik, který mě po konci jeho aktivní kariéry v Brně chvíli trénoval.

Na co ze svých mládežnických let v SHKM nejraději vzpomínáš?

Určitě na spoustu lidí a přátel, které jsem mohl potkat a poznat. Taky na své první hokejové krůčky, první zápasy, góly a radost z vítězství, ale taky na bolest a smutek po prohraných zápasech. Tohle všechno jsou pocity, které k hokeji patří a i pro ně tento sport miluju.

Co nejdůležitějšího ti Baník dal do tvé kariéry?

Baník mi dal možnost zažít první hokejové krůčky, spoustu času na ledě s kamarády, zábavu na trénincích. Dal mi ale taky základy chování. Naučil mě pracovat ve skupině lidi, ukázal mi, jak důležité je vycházet si vstříc, a především mě naučil mít radost z hokeje.

Jakou radu bys dal mladým hráčům, kteří teprve začínají svou hokejovou cestu?

Nejdůležitější je především to, aby je hokej bavil a aby chodili na led a na zimák z radosti. Ne každý den se bude dařit, ne vždy se jim bude chtít. Důležité je se ale občas trošku kousnou, překonat se a prostě si jít za svým snem. A i když někdy třeba nebude všechno podle jejich představ, tak dál tvrdě a poctivě makat a užívat si každou chvilku tak hezkého sportu, jako je hokej.

Kdyby ti znovu byly čtyři roky, vybral by sis znovu hokej?

Asi se nedá říct, že bych si jej vybral, protože v tomhle věku ještě není dítě úplně schopno určit, že tohle je to pravé. Co ale můžu za sebe rozhodně říct, je to, že jsem nikdy ani na vteřinu nelitoval toho, že mi rodiče vybrali právě hokej. Z úžasného koníčku se postupem času stala práce, která mě v dnešní době živí, a to je to nejhezčí, co si člověk může přát - dělat práci, která jej baví, vždycky bavila a je zároveň jeho největším koníčkem. Takže ano - i přes nějaké kariérní pády, krize a zranění, které potkají většinu hokejistů, jsem moc rád, že hokej je můj život!