Jednomu z nejlepších kanonýrů, kteří se kdy proháněli po zimních stadionech, byla ve středu udělena medaile Za zásluhy I. stupně. Stejně jako ostatní osobnosti si ji kvůli pandemii nemohl vyzvednout osobně. Zprávu o ocenění přijal v kalifornském Palm Desert, kde žije se svou paní Marcelou.

„Manželka skákala radostí, když se dozvěděla, že bychom se mohli podívat do Vladislavského sálu. Bohužel nám situace cestu do Prahy neumožnila a ceremoniál byl zrušen,“ řekl Nedomanský v rozhovoru pro MF DNES.

Uzavírá se tak období, v němž se bývalému útočníkovi, kouči a skautovi dostala řada poklon.

Odstartovalo ho přijetí do Síně slávy v Torontu (HHOF), kam vstoupil v listopadu 2019 jako druhý Čech po Dominiku Haškovi.

Následovaly slavnosti v Los Angeles a Detroitu, kde působil. Pozvali jej na recepci na českou ambasádu do Ottawy. Teď světoběžníka vyznamenali v Praze.

„Řád vnímám jako ocenění od lidí, od fanoušků, kteří si mě stále pamatují. Jejich přízeň je pro mě velice významná, až dojemná,“ tvrdí.

Nedomanský se narodil v Protektorátu Čechy a Morava. Vyrůstal v Hodoníně, v Československu budujícím socialismus. Proslavil se v dresu bratislavského Slovanu. V reprezentaci udatně bojoval v historických bitvách proti Sovětům.

Po emigraci se usadil v kanadském Torontu, kde válel za tamní Toros v lize WHA. Slavnější NHL coby východoevropský průkopník poté hrál v Detroitu, St. Louis a New Yorku. Trénoval v Německu i Rakousku. Už dlouho sídlí v Kalifornii. Přesto se na něj nezapomnělo v zemi, z níž pochází.

Například Hašek rád vypráví, jak si na něj s kamarády na pláccích v Pardubicích hráli: „Nedomanský střílí... A dává gól!“

Z dětství si vybavuje, že statný centr v lize nastupoval za Slovan proti Tesle. Má v mysli uloženou jeho branku Sovětům na zlatém šampionátu v Praze na jaře 1972.

„Jeho příjmení mi připadalo hodně chytlavé. Jako úplně malý kluk jsem si ho do hlavy zapsal jako Ledomanský. Až později jsem si uvědomil: Jo, aha, on je Nedomanský!“ vykládá Hašek.

A vybavuje si, jak „Velký Nedo“ po úprku do ciziny přestal existovat: „Najednou se o něm přestalo mluvit a psát. Ani nevím, kdy jsem zjistil, že utekl. V mančaftu prostě nebyl, nastoupil někdo jiný.“

Když loni krajana uváděli mezi hokejové celebrity v Kanadě, Hašek se rozhodl jej přivítat v HHOF osobně.

Seděli u stolu společně s další legendou Petrem Šťastným. Oprašovali dávné příhody, Nedomanský podepsal Haškovi černobílou fotku, na níž se raduje z gólu s kamarádem Jiřím Holíkem.

„S Jirkou jsem pořád v kontaktu, snažím se udržovat stará přátelství,“ říká Nedomanský, jenž ještě loni pracoval jako skaut pro Las Vegas, nyní je v penzi.

V rozpáleném Palm Desert většinu času tráví doma. Venčí psa, s obavami sleduje, jak čile se po planetě šíří koronavirus. Čte zprávy na českých webech. Diví se účastníkům demonstrací proti vládním opatřením.

Svůj vztah k rodné zemi považuje za složitý. Musel strpět řadu menších i větších křivd. Vrchnost mu nepovolila přesun z Bratislavy do Brna. Ve třiceti ho hnali na vojnu. Jeho žádosti o přestup za oceán se vysmáli: „Měl ses narodit o pár set kilometrů dál na západ.“

Po odchodu do Kanady byl odsouzen za ilegální opuštění republiky. Odebrali mu občanství, dodnes má kanadské a americké.

V Novém světě se od vlasti do značné míry odstřihl, aby se neutrápil. Po pádu železné opony se do ní občas vracel. V šestasedmdesáti stále mluví spisovnou češtinou.

Je škoda, že hokejový svaz nikdy nevyužil jeho bohatých zkušeností a úžasného přehledu. Nedomanský v minulosti pomáhal třeba slovenské reprezentaci nebo Výběru Evropy při Světovém poháru 2016.

Je škoda, že si pro metál nemohl přiletět do Prahy. Sám doufá, že se šance ještě naskytne: „Třeba to klapne za rok!“