SHKM Hodonín
Inventura #4 - David Polesný: Když jsem viděl, jak si kluci balí věci, věděl jsem, že o to nechci přijít
Inventura #4 - David Polesný: Když jsem viděl, jak si kluci balí věci, věděl jsem, že o to nechci přijít
A-Tým
21.4.2019

David Polesný byl v mistrovské sezoně jedním ze základních pilířů hodonínské defenzivy. Pětadvacetiletý obránce odehrál v zeleno-černých barvách i s přípravou celkem 39 utkání, v nichž dohromady zaznamenal 41 kanadských bodů. Po tvrdém zákroku velkomeziříčského Strnada ze čtvrtého finále však tento hodonínský odchovanec málem přišel o vrchol sezony. „V neděli jsem šel za klukama do kabiny před odjezdem rozhodnutý, že nepojedu. Ale když jsem je pak viděl, jak si balí věci, tak jsem věděl, že o to nechci přijít,“ prozrazuje hodonínská „osmdesátka“ v našem dalším pokračování posezonního seriálu INVENTURA.

autor:
Jan Hochman
Sdílejte článek
 

Davide, kdybys měl vybrat tři nezapomenutelné momenty letošní sezony, co by to bylo?

(na chvíli se zamyslí) Asi jako první bych vybral první přátelák v Uherském Brodě. Do té doby jsme nikdo nevěděli, jak to bude, a myslím si, že během toho úvodního přáteláku jsme všichni uvěřili tomu, že se to opravdu děje. Že tým vnikl, že tam jsme a že je to teď na nás.

Druhý a podle mě zlomový moment celý sezony byl zápas v Ostrohu v základní části a to, co se po zápase dělo v kabině. Myslím si, že jsme si v tu chvíli všichni uvědomili, že to, co předvádíme, není úplně ono. I když jsme podali celkem dobrý výkon, tak to prostě nestačilo. Po zápase si vzal v kabině slovo Pešák (Petr Peš, pozn. red.), kterého celá kabina uznává. To, co řekl a jak to řekl, to si všichni vzali k srdci a opravdu si myslím, že ten zápas a vše kolem něj byl ten nejdůležitější zlom v sezoně.

A třetí určitě poslední zápas finále. Byly tam vidět a cítit emoce z celé sezony. Když jsem se na rozlučce bavil třeba s Veseláčem (Ondřej Veselský, pozn. red), tak mi říkal, že vůbec neví, co po tom zápase dělal, že byl v totálním transu. Jsou to zážitky a chvíle, které se těžko slovy popisují. Myslím si, že něco takového se nepodaří každému, tohle člověk zažije třeba jen jednou v kariéře. A o to víc je potřeba si to užít a musí na to být hrdý.

Ve čtvrtfinále jste se utkali s Uničovem. Jak jste vnímali to, že musíte začínat venku, i když jste po základní části skončili na druhém místě?

Nechci, aby to vyznělo nějak namyšleně, ale myslím si, že to čtvrtfinále jsme ani tak moc neřešili. Horší bylo začínat venku semifinále v Ostrohu. Já osobně jsem si říkal, že v sezoně jsme je porazili, jsme na vítězné vlně a tohle nás prostě nemůže zastavit. Naopak jsem byl přesvědčený o tom, že pokud ten první zápas v Uničově zvládneme a vyhrajeme, tak doma to určitě potvrdíme a půjdeme dál po dvou zápasech. Nakonec to mohla být paradoxně i výhoda, že jsme začínali venku.

Semifinále a derby s Ostrohem bylo svátkem pro fanoušky ze Slovácka. Atmosféra byla skvělá a zejména poslední zápas série jste si museli všichni náramně užít...

Rozhodně ano. Už na ten zápas doma v základní části byla skvělá návštěva a v semifinále to gradovalo. V tom zápase základní části bylo na stadionu přes tisíc lidí a já jsem si říkal „wow, tolik lidí na nás přišlo“. Až když Ostroh dal první gól, tak jsem viděl, kolik lidí se raduje a pochopil jsem, že ne všichni fandí nám (směje se).

Ale ten čtvrtý postupový duel, to byla fantazie. Ten zápas nám vyšel skvěle a myslím, že nikdo z nás nečekal, že to skončí takhle. Spíš jsem čekal vyrovnaný boj, ve kterém se může stát cokoliv. A to, co tam během zápasu a po něm předvedli naši fanoušci, to byla nádhera. Moc jsme si to všichni společně užívali.


Ve čtvrtém finále jsi musel ze zápasu odstoupit. Když jsem viděl, že byla povolána i nosítka, řekl jsem si, že máš pro letošek dohráno. Ty ses ale nakonec do pátého zápasu dal dohromady. Co si z toho zákroku pamatuješ a co se dělo v následujících hodinách?

Já jsem nechtěl, aby to zašlo tak daleko. Na střídačce jsem celou dobu říkal, že do nemocnice nechci, že nechci, aby volali záchranu a že jsem prostě v pohodě. Jasně, bolela mě hlava, motala se mi, ale vnímal jsem a nebyl jsem naštěstí úplně mimo sebe. Když jsem se ale potom zvedl a hlava se mi zamotala opravdu hodně, tak jsem musel na nosítka a nakonec i do nemocnice. Naštěstí si mě tam nenechali.

Ta první noc z pátku na sobotu ale nebyla vůbec příjemná a měl jsem pocit, jako kdyby mě přejel vlak. Připadal jsem si jako na kolotoči, v hlavě mi hučelo, nemohl jsem pořádně ani vstát a naši mě museli podepírat. V tu chvíli jsem si myslel, že mám po sezoně. Ale ráno to bylo lepší. Dal jsem si celý den klid, a i když jsem hrozně chtěl jet v neděli s klukama, tak jsem si říkal, že je to moc velký risk.

V neděli jsem šel za klukama do kabiny před odjezdem rozhodnutý, že nepojedu. Ale když jsem je pak viděl, jak si balí věci, tak jsem věděl, že o to nechci přijít. Chtěl jsem být součástí toho týmu i za tu cenu, že bych jen seděl, ale chtěl jsem být s nimi. A nakonec jsem i pár střídání odehrál, za což mě teda přítelkyně moc nepochválila (usměje se).

Já byl ale v tu chvíli hlavně hrozně vděčný za to, že jsem si ty oslavy mohl užít jako hráč a ne jako zraněný hráč v civilu.

Nakonec sis připsal asistenci u vítězného gólu Davida Janáse. Tohle i samotné vítězství musela být obrovská satisfakce…

No… to přikopnutí puku… (směje se). Ono se to ode mě spíš jen odrazilo, než že by to byla nějaká plnohodnotná asistence. Já byl hlavně rád, že to byl gól, který pomohl k vítězství a velkému úspěchu. Když jsem viděl, jak do toho ti kluci jdou, makají, jdou do toho po hlavě, to byla radost sledovat. A mladí! Takový Veseláč, to bylo neuvěřitelné, jak celou tu finálovou sérii odehrál. Ale nejenom on, i Chaloupka (Matěj Chalupa, pozn. red) nebo Mara Lindner.

V sezoně tito mladí kluci moc vidět nebyli, ale to, jak odehráli semifinále a finále, to byla pecka. Byli naprosto rovnocennými a stejně platnými hráči, jako všichni ostatní. Ti kluci dávali důležité nebo rozhodující branky.

V celém finále vám hodně chyběla střelba od obránců. V pěti zápasech vyslali beci jen 22 střel. Čím to bylo způsobeno?

Určitě jsme chtěli střílet víc a častěji, ale je pravda, že soupeř nás dobře držel a nedával nám moc příležitosti ke střelbě. Nebylo ani moc času a prostoru na přihrávku a taky spoustu střel vyklekli nebo zblokovali. Rozdíl byl hlavně u nich na tom malém kluzišti. Oni na to prostě jsou zvyklí a soupeři, kteří jsou zvyklí na větší led, s tím mají problém.

Bylo poznat, že hru na malém hřišti mají zmáklou. Věděli, kam se mají postavit, kam se odrazí puk. U našich obránců byli vždycky hned dva protihráči a nebyl na nic čas. Zatímco my jsme jim často nechávali až zbytečně moc prostoru ke střelám od modré.

Když jsem se bavil s některými tvými spoluhráči i fanoušky, zaznělo ode všech, že si sezonu maximálně užívali. Prakticky po každém zápase v sezoně, až na pár výjimek na hřištích soupeřů, jste si mohli vychutnat děkovačku s fanoušky. Co bys řekl k tomu, jakou podporu jste na tribunách měli?

To, co celou sezonu předváděli, jaké nadšení na nich bylo vidět, kolik úsilí a vlastních peněz do toho vložili… Na to nejde říct nic jiného, než „klobouk dolů!“. Bylo super sledovat, jak se baví a jak nám fandí. Napadá mě jen jedno slovo - euforie. Za normálních okolností by za námi do té naší kabiny pochopitelně nesměli, ale byli jsme všichni tak naladěni na stejné vlně, že za námi nejednou přišli, zakřičeli a zafandili si tam s námi.

Ta chemie, která se postupně mezi námi a fanoušky vytvořila, to bylo něco neuvěřitelného a nikdy jsem nic podobného nezažil. V mužích jsem sedm let, ale tomuhle se nic ani zdaleka nepřiblížilo. Ještě jednou velký klobouk dolů a myslím si, že velká část té letošní úspěšné sezony jde právě za našimi fanoušky.


Na začátku sezony nikdo neměl žádná přehnaná očekávání. Kdy jste začali v kabině poprvé mluvit o tom, že by se mohlo bojovat o finále, potažmo o titul?

Někde mezi tím prvním a jedenadvacátým vítězným zápasem (úsměv). Myslím si, že když jsme zjistili, že dokážeme porazit Boskovice, Ostroh i Velmez, a že to nebyly zápasy o náhodě, ale že prostě opravdu šlapeme, tak jsme začali pomalinku tušit, že bychom mohli dojít v sezoně celkem daleko.

Když mluvíš o Boskovicích… domácí zápas s tímto soupeřem byla velká divočina. 0:1, 5:1, 5:6 a nakonec jste vyhráli 9:6. Čím to je, že tým dokáže ztratit čtyřbrankový náskok a najednou prohrává?

Je to hodně o koncentraci. Víš co, když je to 5:1 a soupeř je opravdu špatný, tak i když ten tým, který vede, poleví, tak to soupeři nijak nepomůže. Ale pokud tým, který prohrává a má svou kvalitu, dá jeden nebo dva slepené góly, tak ten zápas dostane úplně jiný směr. Ale tady to bylo hodně o tom, že Boskovice začaly dohrávat souboje a my jsme se začali zbytečně vztekat. Místo toho, abychom si hleděli sami sebe, tak jsme se dívali na rozhodčího, opláceli a jsme a začali jsme chodit na trestnou.

Tohle je vždycky o hlavě a my jsme se v tomto konkrétním zápase nechali rozhodit. Naopak třeba v semifinále a finále jsme tohle úplně vypustili. Jsme tady, nebudeme se soustředit na soupeře ani na rozhodčí, prostě jsme tady my a my chceme vyhrát.

Kromě zeleno-černých barev jsi oblékal i dres univerzitního týmu tvé alma mater. Jakou úroveň má univerzitní liga EUHL?

Je hodně rychlá. Myslím si, že je o něco rychlejší, než třeba zápasy v Krajské lize. Je to něco na způsob juniorského hokeje. Není to tak moc svázáno taktikou. Je to takové živelnější, než třeba druhá liga. Jde ale určitě vidět progres, oproti loňsku šla ta soutěž zase o něco nahoru. Například Trenčín tam měl pár kluků ze slovenské extraligy.

Dohromady jsi nastoupil do 54 soutěžních zápasů (34 SHKM + 20 HC MU). Letošní sezóna byla asi hodně náročná, hlavně fyzicky…

V základní části to bylo ještě celkem v pohodě, ale je pravda, že jak začalo playoff, tak to bylo něco. Hrál jsem nějakou dobu prakticky obden, jednou se stalo i to, že jsem měl v pěti dnech čtyři zápasy. Byly chvíle, kdy jsem přemýšlel nad tím, jestli to vůbec fyzicky zvládnu. A taky je možné, že díky tomu přišla v závěru sezony ta zranění. Možná, že kdybych neměl tolik zápasů, že se to nestalo, ale to je všechno jen možná.


S Masaryčkou jste skončili těsně před branami finále. Jak bys zhodnotil vaši „univerzitní“ sezonu?

Myslím si, že jsme měli na víc. Bánská Bystrica těžila hlavně z toho, že hrála dva zápasy doma (semifinále skončilo výhrou Bystrice 2:1 na zápasy po výsledcích 4:3, 3:4 a 4:2, pozn. red.). O tamních rozhodčích nemá cenu se vůbec bavit. I Slováci se za to styděli. Takovou křivdu jsem nikdy nezažil. Ale dál bych se o tom nechtěl bavit.

To semifinále jsme si prohráli sami, když jsme doma v prvním utkání série těsně prohráli. Ale celá sezona byla povedená. Kabina byla super a stejně tak i lidi kolem, kteří se o ten klub starají. Mám na to asi štěstí, že týmy, ve kterých působím, mají ve svém středu lidi, kteří tomu obětují hrozně moc a přitom to dělají zadarmo nebo jen za pár korun.

Například SHKM má podle mě nejlepší web nejen v soutěži, ale neztratil by se ani ve vyšších ligách a podobně je na tom i Masaryčka. To nadšení, jak se tomu věnují, kolik volného času jim to spolkne… smekám klobouk.

Jaké to je, když jeden den nastupuješ s některými hráči po svém boku (Michal Vlašín a Patrik Matov, pozn. red.) v semifinále EUHL a o dva dny později se proti nim postavíš jako soupeř ve finále Krajské ligy?

Je to zvláštní. To rozhodně ano. Sice spolu už dvě sezony hrajeme, ale ve finále to byli soupeři a tam šlo veškeré kamarádství stranou. Neexistuje to, abych si řekl, že to je kamarád, že do něj nepůjdu. To ani náhodou. V tu chvíli je to protihráč jako každý jiný. A oni to měli určitě úplně stejně. Po sérii jsme si podali ruce, popřáli si všechno dobré a vše bylo tak, jako by to mělo být.

Probíhalo během finále nějaké pošťuchování?

To ne. Jenom jsme se na sebe usmáli nebo jsme na sebe mrkli. Ale jinak nic zvláštního. Jen teda před tím pátým zápasem byli překvapení, že mě vidí na rozbruslení, protože samozřejmě věděli, co se stalo ve čtvrtém zápase u nás. To třeba semifinále bylo z tohoto pohledu divočejší.

Když jste spolu jeli s Masaryčkou na zápas, neprobírali jste mezi sebou finále Krajské ligy?

My ani ne, ale spoluhráči nám celkem slušně nakládali (směje se). Ptali se, jestli se spolu vůbec budeme bavit a podobně. Byla to sranda.


Kromě hraní se v posledních letech věnuješ i pískání. Jak tě baví role rozhodčího?

Hodně mě to baví. Na druhou stranu jsem se už tři roky nikam moc neposunul a chtěl bych to změnit. V pískání se určitě do budoucna vidím. Uvidíme, kam až se mi podaří prorazit.

Když jsem se jen tak letmo díval do statistik, patříš mezi slušně hrající hráče. Například poslední vyšší trest jsi dostal během sezony 2015-16. A určitě nejsi z těch, kteří s rozhodčími diskutují o každém sporném momentu. Změnil se tvůj pohled na práci rozhodčích?

Ze začátku určitě ano, teď už moc ne (směje se). Postupem času vidím některé věci, které se dějí, a třeba letos v některých zápasech Krajské ligy to bylo hrozně viditelné. Občas mě to až vytáčelo, co někteří sudí předváděli. Určitě jsem se začal víc hlídat a s rozhodčími nemluvím tolik, jako jsem s nimi diskutoval například v době, kdy jsem byl v juniorce. Ale rozhodně vnímám rozhodčí jinak, než třeba před pěti lety.

Blíží se i letošní Mistrovství světa, které hostí sousední Slovensko. Máš v plánu se na některý zápas vydat osobně, nebo budeš sledovat pouze televizní přenosy?

Uvažoval jsem o tom, že bych do Bratislavy vyrazil. Když jsem pak ale viděl ceny lístků, tak mě to rychle přešlo. Asi nakonec budu koukat jenom klasicky doma nebo s kamarády někde v hospůdce.

Děkuji za rozhovor.



Inventura

• Inventura #1 - Jan Prčík: Touha něčeho dosáhnout byla v mužstvu obrovská

• Inventura #2 - Martin Vyrůbalík: Lepší zakončení první sezony jsme si ani nemohli přát

• Inventura #3 - Karel Lidák: Stále bojujeme se stejnými věcmi, zejména s financováním

další články
Jakub Tomi: Rozhodně se chceme v tabulce posunout výš
A-Tým
18.11.2019

Jakub Tomi si proti Dynamiters Blansko připsal dva body za jednu branku a asistenci. Celkem pak tenhle univerzál, kterém...
Sváteční zápas přinesl důležité tři body, Jakub Sajdl se opět blýskl hattrickem
A-Tým
17.11.2019

Hodonínští hokejisté zvládli těžký a důležitý zápas s Blanskem. Zeleno-černí v utkání ani jednou neprohrávali a pevně si...
Kulaté výročí „Sametu“ ve znamení hokeje! Do Hodonína dorazí Blansko
A-Tým
16.11.2019

Sváteční odpoledne nabídne další z řady hokejových bitev. V den třicátého výročí událostí z listopadu roku 1989 je na pr...