Fascinující cesta brankáře Filipa Krasanovského z malého města až do hokejových koutů světa – Aljaška, Texas, Čína, Slovensko, Polsko… V exkluzivním rozhovoru mluví nejčerstvější posila Baníku o začátku kariéry, životě za mořem, rekordní sezóně v El Pasu, tvrdé ruské škole, oslavách postupu do slovenské extraligy i návratu do českých soutěží. Prozradí, co jej přivedlo na jih Moravy a proč mu dodnes všichni říkají Frodo.
Filipe, jak ses vlastně dostal k hokeji – a proč sis vybral právě post brankáře?
K hokeji mě přivedli rodiče, už ve čtyřech letech jsem stál na bruslích. Začínal jsem ve školičce v Mariánských Lázních. Pocházím z Tachova, takže když v Tachově potom otevřeli stadion, tak jsem začal hrát tam. Nebyl jsem zrovna výborný bruslař a často jsem postával u branky. V ročníku nám chyběl gólman, já jsem se přihlásil, a tak jsem se dostal v šesti letech do brány.
Tohle je asi dost typická cesta, jak se kluci dostávají do brány – aspoň podle toho, co mi brankáři často říkají.
Myslím si, že tak před 20 lety to bylo docela běžné. Teď už je to jinak. Dnes už do brány často chodí i kluci, kteří jsou výborní bruslaři – protože právě bruslení je dnes u brankářů klíčová dovednost.
Měl jsi už odmala nějaký brankářský vzor, který tě inspiroval?
Tak jako asi každý brankář v mém věku to byl Dominik Hašek. Spolu s ním další dva skvělí gólmani – Patrick Roy a Martin Brodeur. Potom to byl určitě Tomáš Vokoun, mistr světa z roku 2010, protože taky chytá na pravou ruku. To byl můj velký vzor. Čím jsem byl starší, tím víc jsem obdivoval Tukku Raska, kterého jsem zažil jako dítě v Plzni, když byla výluka v NHL. Jsem celoživotní fanoušek Bostonu, takže pro mě bylo něco neuvěřitelného, když jsem mohl sledovat jeho tréninky.
Chytáš lapačkou v pravé ruce, což je pořád dost neobvyklé. Bylo to pro tebe přirozené od začátku, nebo tě k tomu někdo vedl?
Když jsem vzal poprvé lapačku do ruky, tak jsem po ní hned chmátnul pravou rukou. Možná to je i proto, že jsem levák a píšu levou rukou, takže mi to asi přišlo přirozené.
Bylo v té době na začátku tisíciletí složité shánět výstroj pro pravorukého brankáře?
Jasně, že jo. Hledali jsme pořád, objížděli různé obchody – a když už někde něco měli, tak to většinou nebylo přesně to, co bych chtěl. Určitě jsem neměl takový výběr, takže když se mi něco líbilo, tak jsem měl smůlu, protože měli věci jen pro leváka, takže jsem vzal třeba od stejné značky, ale jinou řadu.
Řekl bys, že to opačné garde je pro tebe proti střelcům výhoda?
Asi to pořád nějaká výhoda je, protože hráči jsou zvyklí na to, že na levé straně je vyrážečka a najednou na ně vytáhne gólman lapačku. Dnes už si ale hráči díky videím všechno předem nastudují, takže vědí, že mám lapačku na druhé straně, a dokážou se na to připravit.
V sezoně 2016-17 jste s Indiány překvapivě získali juniorský mistrovský titul. Jak na tu spanilou jízdu vzpomínáš?
Pro mě to byla sezona hodně na houpačce. Byl jsem v juniorce prvním rokem, začínal jsem jako dvojka. Střídali jsme se v bráně s o rok starším klukem a měli jsme takové kolísavé výkony. Pak k nám přišel gólman z mladšího ročníku, kterému se dařilo, takže jsem si své místo v bráně musel opravdu vybojovat. Ten kluk pak musel zpět do svého ročníku, já jsem na sobě makal a v listopadu jsem chytil skvělou formu, a nakonec jsem chytal až do finále.
Jak ta sezona probíhala? Měli jste ambice na to vyhrát extraligu?
Náš cíl byl maximálně semifinále. Byla to prostě pohádková sezóna. Nikdo to nečekal. Semifinále jsme hráli s Brnem, proti mně chytal Lukáš dostál. Byla to vyrovnaná série. Hrálo se na tři vítězné a rozhodující pátý zápas jsme hráli doma. Vyhráli jsme ten zápas 5:4 a najednou jsme šli do finále s Třincem.
Do Třince jsme jeli s tím, že si finále chceme hlavně užít a zkusit urvat aspoň jeden zápas. Vyhráli jsme hned ten první na nájezdy, pak jsme vyhráli i ten druhý a doma jsme to potvrdili ve třetím zápase. Sešlo se tam tehdy všechno. Byli jsme výborná parta, znali jsme se snad od šesté třídy, prošli jsme si dorostem a ten tým se skoro vůbec neměnil.
Oslavy takového úspěchu asi byly velké…
No, velké… měl jsem čtyři dny do maturity, takže… ale byla to velká sranda (směje se).
Ve dvaceti jsi odešel do USA, kde jsi chytal v juniorské lize. Jak těžké bylo opustit domov a zvyknout si na úplně jiný životní styl a kulturu?
Myslím si, že jsem si zvykl celkem rychle. Problém byla jen angličtina – s tou jsem trochu bojoval. Mám rád cestování, rychle se aklimatizuju. Tohle mě prostě baví. Hrozně moc mi to dalo. Byl jsem zvyklý na to, že jsem přes týden na internátu, víkendy jsem trávil doma s rodinou a najednou jsem byl v Americe. Měl jsem velké štěstí na hostitelskou rodinu, která byla skvělá a bylo o mě velmi dobře postaráno.
Byli velkými fanoušky klubu a chodili na všechny zápasy. Náš trenér, který byl zároveň majitelem klubu, měl takovou oblíbenou zálibu. Po každém zápase – ať jsme vyhráli, nebo prohráli – jsme šli rovnou na led za fanoušky, kteří měli veřejné bruslení. My jsme tam jezdili mezi nimi, povídali si, podepisovali jsme jim všechno možné a byli jsme pro ně jakýmisi hrdiny celého města, na to moc rád vzpomínám.
To téma hostitelské rodiny mě zajímá, protože o nich mi říkalo už víc hráčů a je pro mě pořád docela těžké si představit, že někdo prostě jen tak otevře dveře úplně cizímu klukovi, nastěhuje si jej do domu a má zničehonic vlastně nového syna…
Je to tak. Uvažoval jsem nad tím sám několikrát a popravdě si to taky úplně nechápu. Oni jsou ale prostě úplně jiná mentalita. Jsou přátelštější a hlavně – my u nás ten „klubismus“ prožíváme taky, ale úplně jinak. V Americe a v Kanadě tihle lidé prostě chtějí pomoct klubu. Jasně – klub jim za tuhle službu určitě něco platí, ale je to něco, co si u nás těžko dokážeme představit.
A je to třeba tak, že tyhle rodiny jsou hokejové? Že mají nebo měli syna nebo dceru hokejistkou a je tohle jeden z motivů, proč se takhle zapojují?
Občas asi ano, ale moje rodina neměla takhle s hokejem společného vůbec nic. Měli dceru, která ale studovala tuším v New Yorku. A to se mnou u nich bydleli ještě další dva spoluhráči z týmu. Oni prostě mají rádi hokej a svůj klub a chodili na každý domácí zápas.
Jak jsi se vlastně dostal do El Paso Rhinos?
Možná je potřeba říct, že jsem za mořem začínal na Aljašce ve Fairbanksu. Tam to ale bohužel úplně nedopadlo. Říkali mi, že by si mě klidně i nechali, ale že mají kvótu na cizince plnou a brankář v lize zabírá dvě místa pro cizince. O necelé dva týdny později se ale trenér z El Pasa dozvěděl - ani popravdě nevím jak - že jsem volný, zaplatil a poslal mi letenky a já jsem najednou letěl na úplně jiný konec USA až k mexické hranici.
To zní docela neuvěřitelně. Kdyby ti někdo před odletem popsal tento scénář, tak tomu budeš asi těžko věřit…
(směje se) To máš pravdu. Život často píše příběhy, které bys nevymyslel ani ve filmu.V El Pasu jsi zanechal velkou stopu. Držíš totiž klubový ale i ligový rekord v počtu vychytaných nul za sezónu.
El Paso sice nehrálo nejvyšší juniorskou soutěž, ale měli jsme v týmu řadu kluků, kteří by bez problémů obstáli i o úroveň výš. Měli jsme spoustu tvrdých a těžkých tréninků, byli jsme určitě minimálně dvě hodiny na ledě denně. Do toho suchá. A navíc – náš trenér opravdu neměl rád prohry. Prohráli jsme jenom čtyřikrát za sezonu, dvakrát v základní část a dvakrát ve finálovém turnaji.
Tým byl skvěle poskládaný a všichni se na tom rekordu obrovsky podíleli. V klubu z toho měli velkou radost. Po každé nule mi kustod přinesl puk, takže mám teď doma na poličce pyramidu z jedenácti puků – každý je popsaný a označený. Je to krásná vzpomínka.
Co ti ta zámořská zkušenost dala po sportovní stránce?
Co mi to dalo? Bylo toho opravdu hodně. První, na co si vzpomenu, je to, že na naše zápasy juniorské ligy býval pravidelně plný zimák. Chodily tři tisíce diváků, což je něco, na co nejsme u nás úplně zvyklí. Měli jsme velmi dobrý tým, a jak už jsem říkal, trénovali jsme víc než jiné týmy v lize. Trenér nám na tréninku nic neodpustil. Pamatuju si, jak jeden spoluhráč něco na tréninku vypustil – a trenér ho hned poslal pryč z ledu. Měli jsme tvrdou disciplínu. Když jsme nebyli na ledě, tak jsme často chodili běhat.
Jednou jsme byli v Las Vegas na turnaji, na kterém se byli podívat skauti z univerzit. Zatímco ostatní týmy se šly podívat na NHL, my jsme nemohli jít ven z hotelu a připravovali jsme se na další zápas. Byl jsem na pokoji a na telefon mi chodily fotky od bývalých spoluhráčů z Plzně, kteří byli v jiných týmech, jak jsou na zápase Vegas – Tampa Bay.
To je až takový „vojenský“ režim.
Jo no, trenér to měl rád. Pořád jsme běhali.
Po návratu z Ameriky ses vydal úplně jinou cestou – zamířil jsi do mládežnického a rezervního týmu čínského Kunlunu. Chytal jsi v ruské MHL i VHL. Jak se vlastně taková štace domlouvá a jak ses k tomuto exotickému angažmá dostal?
Oslovil mě dvojnásobný mistr světa pan Vladimír Hudáček. Nabízel mi to už v době, kdy jsem byl v El Pasu. Šel jsem tam opět na zkoušku, řekli mi, ať si zařídím víza, koupím letenky a chystal jsem se do Číny.
Dvě hodiny před odletem, když jsme seděli s mamkou v autě, mi zavolali a oznámili, že neletím do Pekingu, ale do Charbinu (město na severovýchodě Číny blízko ruských hranic, které bylo domovem týmu KRS Heilongjiang – juniorského a rezervního celku Kunlunu Red Star, pozn. red.). Takže jsme vyrazili kupovat jiné nové letenky.
Už život v Americe byl určitě velká změna, ale v Číně to muselo být ještě výraznější. Jak ses tam adaptoval a v čem byl ten kontrast největší?
Měli jsme vedení z Ruska, tým spadá pod Kunlun, který dodnes hraje KHL. Takže manažer byl Rus a trenéry jsme měli kanaďany. Jedním z nich byl Steve Kasper (bývalý útočník a později trenér Boston Bruins, pozn. red.), se kterým jsme se znovu v minulé sezoně potkali na Slovensku, kde trénoval prvoligový Prešov.
Nejlépe se to dá popsat jako typický ruský styl. Naproti zimáku hotel, neboli báza (klubový hotel a zázemí, kde hráči bydlí, trénují a jsou pod stálým dohledem trenérů, pozn. red.), kde jsme bydleli po dvou, dole jídelna, kde byly snídaně, obědy i večeře. A od rána se jelo, vstali jsme běh, pak tréninky. Prostě ruská škola.
Co soukromý život? Byl na to vůbec čas?
Ale jo, byl. Když jsme měli volno, tak jsme se šli podívat po okolí, ale je to prostě velké město (rozlohou větší než Středočeský kraj, žije tu přes pět milionů lidí, pozn. red.). Je to tak velké město, že se nedalo ani pořádně projít, natož procestovat.
Naučil ses třeba něco čínsky?
Naučil jsem se základní slovíčka jako ahoj, jak se máš nebo děkuju. Fascinovalo mě ale počítání na prstech v čínštině, protože oni nepočítají do deseti na obou rukou jako my, ale dokáží to pomocí různých symbolů ukázat vše na jedné ruce. Musel jsem se to naučit, protože když nám taxikář nedokázal vysvětlit, kolik mu máme zaplatit, tak nám to ukazoval právě na prstech.
A samozřejmě jsem pochytil i pár výrazů, které by se sem úplně nehodily (směje se). Ale komunikace uvnitř klubu probíhala v angličtině a v ruštině a jeden z trenérů to překládal klukům do čínštiny.
A co jídlo?
Měli jsme takový mix čínské a evropské kuchyně. Na báze to bylo většinou čínské jídlo a když jsme letěli do Ruska, tak zase místní jídla. Takže nic překvapivého.
Nemrkalo nebo nemňoukalo to na talíři?
(směje se) Ne, to ne. Bylo to všechno v pohodě.
V průběhu sezony 2019-20 jsi odešel na Slovensko, kde jsi nakonec strávil čtyři roky. Máš české i slovenské občanství. Co tě k tomu vedlo?
Je to jednoduché - v týmu bylo hodně cizinců, tak abych za něj nebyl považován, tak jsem si zažádal o slovenské občanství. Díky tomu, že maminka pochází ze slovenského Bardějova, mi ho v podstatě okamžitě udělili. Po konci v Číně jsem delší dobu neměl angažmá a přišla nabídka z Martina. Klub měl ambice postoupit, ale sezónu nám po prvním kole playoff přerušil covid.
V další covidové sezoně nikdo dlouho nevěděl, co se vlastně bude dít. Najednou se objevila možnost zkusit to v Liptovském Mikuláši. První zápas se mi povedl, hned jsem dostal smlouvu – a díky tomu jsem si poprvé vyzkoušel slovenskou extraligu. Jenže pak nastaly v klubu problémy (klub se tehdy potýkal s vážnými finančními potížemi a kvůli dluhům předčasně rezignoval na účast v předkole playoff. Extraligu nakonec uhájil až v baráži, pozn. red.), takže jsem před Vánoci zamířil zpět do Martina.
Z Martina to pak byl v dalším ročníku přestup v rámci soutěže do Humenného…
Na Slovensku se mi líbilo už odmala a na nabídku z Humenného jsem kývl i proto, že to bylo jen hodinu cesty k babičce. Co jsem si neužil v dětství, jsem si vynahradil teď. Bohužel jsem měl v té sezóně vážnější zranění a víc než půlku ročníku jsem nehrál.
Důležité pro mě bylo, že v Humenném začal trénovat pan Andrei Parfyonov, který mě trénoval i v Číně. Hodně mě podržel a po zranění mi dal šanci. Humenné tehdy hrálo první sezónu po návratu do 1. ligy a hned se nám povedlo postoupit do playoff. Tam jsme ale překvapivě vypadli už ve čtvrtfinále s Topoľčany.
Ve druhé sezoně jste si to ale všichni dokonale vynahradili…
Sešlo se tam úplně všechno. V týmu byl skvělý mix – zkušení hráči, kluci vracející se ze zahraničí, bývalí extraligisté. Kabina fungovala perfektně. Už tím, že jsme vyhráli Slovenský pohár, jsme všechny překvapili – a tým začal cítit, že může jít ještě dál a že má svou sílu.
Někdy před Vánoci se začalo potichu mluvit o tom, že bychom se mohli poprat o postup. Zbláznili jsme celé město, byla to neuvěřitelná jízda. Finále se Žilinou došlo až do sedmého zápasu – a stejně jako ve finále poháru jsme vyhráli přímo na žilinském stadionu. A mohlo se slavit.
To už tě maturita nečekala, takže oslavy byly asi jiné, než před lety v Plzni.
(směje se) Přesně tak. Oslavy byly divoké. A cesta ze Žiliny do Humenného je opravdu dlouhá… (směje se)
Jak bys zhodnotil úroveň první slovenské ligy?
Byla to pro mě velká zkušenost. Dostal jsem spoustu prostoru a chytal za týmy, které měly nejvyšší ambice. V soutěži je hodně mladých talentů, ale i kvalitní zkušení hráči. Liga má svou úroveň, určitě mi toho hodně dala. Odchytal jsem řadu těžkých zápasů a posunulo mě to dál.
Loňskou sezónu jsi strávil opět v nové zemi – tentokrát jsi zamířil na sever. Co stálo za přestupem do polské Cracovie Krakov?
V Humenném se po postupu do extraligy začal stavět nový tým pro vyšší soutěž, což jsem naprosto chápal. Nabídka z Krakova byla hodně zajímavá a bral jsem ji jako další šanci sbírat zkušenosti v jiné zahraniční lize. Polská liga má svou kvalitu, ale pro brankáře je hodně náročná.
V jakém smyslu?
Je běžné, že se během zápasu na gólmana řítí klidně deset samostatných nájezdů nebo přečíslení dva na jednoho, tři na dva. I výsledky bývají dost divoké. Ale bavilo mě to – bylo tam spousta kvalitních hráčů. Je znát, že zatímco u nás se hraje víc na jistotu, v Polsku si kluci ze Skandinávie nebo Severní Ameriky často dovolí mnohem víc.
Říká se, že Krakov patří k nejhezčím městům v Polsku. Souhlasíš?
Rozhodně. Krakov je nádherné město – druhé největší v zemi. Bydlel jsem kousek od centra, takže jsem si tamní život opravdu užíval. Mám na to období spoustu krásných vzpomínek. Od té doby jsem se tam už několikrát vrátil a určitě tam ještě někdy zavítám.
Jak to máš v kabině – jsi spíš tichý typ, nebo tě je všude plno?
Záleží na situaci. Mimo zápas se dokážu do kabiny zapojit víc, ale během utkání jsem spíš uzavřený. S nikým moc nemluvím a soustředím se sám na sebe. Většinou si hledám místo někde v rohu, kde mám svůj klid.
A co na ledě, tam si řekneš svoje?
Jasně, tam bez komunikace fungovat nejde. Na ledě si s klukama řekneme všechno potřebné.
Po delší době se vracíš do českých soutěží. Co tě k tomu vedlo a proč sis vybral právě Baník?
Už delší dobu jsem měl v hlavě návrat domů. Ozval se mi trenér Straka, představil mi svou i klubovou vizi a ukázal mi, jaké jsou v Hodoníně možnosti. Líbilo se mi to, a tak jsem si řekl, že je po téměř deseti letech čas vrátit se do Česka. Chci pomoct týmu a pokusit se udělat si jméno i doma.
Jednání byla rychlá a férová – do týdne jsme byli domluvení. O Hodoníně jsem si zjistil hodně věcí. Volal jsem si s několika lidmi, i s hráčem, který za Baník dřív hrával. Všichni mi říkali, ať do toho jdu. Od všech jsem slyšel, že je Hodonín hokejové město a především, že jsou tady dobré podmínky, což je pro mě důležité.
Těším se na spolupráci s Martinem Holíkem a už se nemůžu dočkat atmosféry při domácím zápase. Všichni o ní mluvili – a jen v superlativech.
Co rád děláš ve volném čase? Jak si nejlépe odpočineš po zápasech nebo cestování?
Mám rád videohry, takže rád vypínám hlavu s ovladačem v ruce. Uklidním se i na procházkách s přítelkyní, se kterou trávím většinu volného času.
A na závěr – prý ti někteří říkají „Frodo“. Jak tahle přezdívka vznikla?
Popravdě ani pořádně nevím. Jednou to někdo v kabině plácnul jen tak do vzduchu – a chytlo se to. Od té doby mi tak říká skoro každý. Vlastně si už ani nepamatuju, kdy mi spoluhráči naposledy řekli jinak.
