Jakube, vzpomeneš si na své úplné hokejové začátky? Kdo tě přivedl k hokeji a kdo může za to, že se z tebe stal brankář?

Na mé úplné začátky si určitě vzpomínám, začínal jsem s hokejem v pěti letech přímo v Hradci Králové, kde jsem působil s malými přestávkami až do jedenadvacátých narozenin. K hokeji mě přivedli rodiče, jako malý jsem hrál hokej i fotbal, nakonec jsem zvolil hokej.

Do brány jsem se přihlásil já sám na jednom z tréninků, jelikož mě to od mala lákalo. Na tom tréninku chyběl gólman, tak jsem si to jednou zkusil a už jsem tam zůstal a nikdo mě už nikdy nedostal ven. Myslím si, že kdybych zůstal v poli, už bych třeba ani hokej nehrál (směje se).

Co pro tebe znamenalo působení v hradecké mládeži a jaký vliv to mělo na tvůj hokejový vývoj?

To, že jsem vyrůstal v Hradci, mi dalo hrozně moc. Prošel jsem rukami kvalitních trenérů na profi úrovni a mohl jsem se účastnit kvalitních tréninků v profi týmu a tím se postupně rozvíjet.

V Hradci ses vypracoval mezi opory juniorského týmu. Jaké momenty z této éry ti nejvíce utkvěly v paměti?

Na Hradec mám vzpomínek dost, vybaví se mi asi všechny úspěchy, ale mezi ty největší asi musím zařadit titul mistra ČR a dále pak 3. místo na mistrovství ČR, obojí v dorostu.

V osmnácti ses vydal za moře. Jak tě přijali spoluhráči a trenéři ve Waterloo? Vnímal jsi jako cizinec nějaké rozdíly v přístupu nebo komunikaci?

Na štaci ve Waterloo vzpomínám jenom hezky. Co se týče spoluhráčů, tak ti mě přijali hned a určitě mi od prvního dne pomáhali. Taky musím říct, že s některými si občas ještě i dnes napíšu a sleduji jejich kariéru. Někteří působí na univerzitách, dva dokonce už hrají v NHL. Co se týče přístupu, bylo to asi stejné jako všude jinde. Jediné, co mě překvapilo, byla ta úroveň tréninků a zápasů. Na zápasy juniorské ligy chodilo třeba 10 tisíc lidí. Vzpomínám na to jedině dobře.

Jak jsi zvládal jazykovou bariéru? Pomohlo ti třeba, že jsi jako gólman musel hodně komunikovat i během zápasů?

Co se týče jazyku, tak musím říct, že když jsem tam letěl, myslel jsem si, jak mám super angličtinu ze školy… ale po příjezdu tam jsem koukal jako puk. Úplně jiný přízvuk a nedalo se to srovnávat se školní angličtinou. Takže začátky byly kruté, ne že ne, ale časem se to zlepšovalo.

Co ti v zámoří nejvíc chybělo – a naopak, co bys si sem nejradši přivezl?

Asi moje rodina mi nejvíc chyběla, jelikož to bylo poprvé takhle daleko na dlouhou dobu a až za oceán. Co bych si sem přivezl, mě asi nenapadá nic konkrétního.

Zažil jsi v Americe něco, co ti zůstane v paměti úplně mimo hokej – nějakou kulturní zajímavost, výlet nebo zážitek?

Spousta výletů s klukama a různé společné aktivity. A hlavně nesmím zapomenout na moji rodinu, u které jsem tam bydlel. Díky mé „hostující americké mámě“ jsem se dost osamostatnil. Vlastnili a provozovali restauraci, takže mě naučila mimo jiné i vařit. Rozhodně jsem se u nich nenudil.

Je něco, co bys dnes – s odstupem času – udělal během svého zámořského angažmá jinak?

Teď se to asi říká vždy s odstupem času lehce. Možná jsem mohl mít o malinko víc štěstí, ale i tak hodnotím tuto štaci za úspěšnou a asi bych na tom nic neměnil.

Po návratu do Česka jsi působil v několika klubech. Co vedlo k těmto častějším změnám a jak jsi vnímal tuto etapu své kariéry?

K častým změnám vedlo to, že jsem byl vždy hráčem Hradce, kde jsem působil jako třetí gólman extraligového Mountfieldu HK. Díky tomu „si se mnou mohli dělat co chtěli“, takže mě vždy posílali tam, kde měli v daný čas nějakou spolupráci s daným týmem. Nyní doufám, že už se to nebude dít, jelikož už v Hradci jsem se rozhodl nepůsobit a strávím nějakou dlouhou – a úspěšnou – dobu v Baníku!

V lednu letošního roku jsi přestoupil do německého týmu Blue Devils Weiden. Jak hodnotíš své krátké německé působení?

Do Německa jsem přicházel jako náhrada za zraněnou jedničku na doplnění týmu. Weiden hodnotím tak nějak smíšeně. Ze začátku to bylo dobré, ale pak přišli do týmu dva kluci z USA a kvůli pravidlu o počtu cizinců, kteří mohou zasáhnout do zápasu, jsme nemohli nastupovat všichni najednou. Každopádně co se týče tréninku, zázemí, mentality a všeho, dalo mi to taky dost a otevřelo mi to oči do reality.

Ale teď už k současnosti. Co tě přivedlo k rozhodnutí přestoupit do Baníku?

Končila mi po sezóně smlouva v Německu, a dále jsme hledali něco nového, co už bude dlouhodobé a co bude dávat smysl pro obě strany. Měl jsem jednu nabídku, která bohužel nevyšla, naštěstí jsem nebyl dlouho zklamaný, jelikož se mému agentovi hned ozval Martin Holík, že by o mě měli v Hodoníně zájem. Rozmýšlel jsem se asi jeden den a hned jsme se domluvili na působení v Baníku.

Co mě přivedlo, byla asi vize a nastavení směru pro obě strany – jak pro mě, tak pro klub. Angažmá v Hodoníně beru jako zajímavou a velkou výzvu, budu chtít maximálně splatit důvěru a s týmem zažít nějaké společné úspěchy.

Kdy se připojíš k týmu?

Měl bych se zapojit v co nejbližší době, jen ještě řešíme, zda budu absolvovat celou letní přípravu s týmem nebo budu do Hodonína dojíždět na dva tréninky týdně, abych byl společně s týmem a zbytek bych měl individuálně zaměřený i na můj brankářský rozvoj.

Jaké cíle si kladeš před novou sezónou? A to jak z osobního, tak z týmového pohledu?

Cíle si kladu pro obě strany ty největší. Co se týče týmového úspěchu, tohle bych nechal na vedení klubu, ale určitě budeme chtít být co nejvýše a trápit přední ambicióznější týmy a zároveň naší hrou nalákat co nejvíc fanoušků na stadion. Co se týče mě, tak chci, aby se mi povedla sezóna. Baník beru jako dobrou možnost ukázat se a také jako případný odrazový můstek zpět do profesionálního hokeje, třeba Maxa liga. Ale na to je ještě brzo. Budu se soustředit na každý trénink i zápas a uvidíme, co bude za rok.

Jak trávíš volný čas, když zrovna nejsi na ledě? Máš něco, co tě vždycky spolehlivě odreaguje?

Volného času moc není. Buď ho trávím venku se psem na procházkách, ale taky si rád s kamarády zahrajeme třeba tenis, fotbal a tak.

Hokej bývá pro brankáře hodně o hlavě. Jak pracuješ s tlakem a stresem – máš třeba nějaké rituály nebo techniky, které ti pomáhají?

Snažím se na to nemyslet a nedávat si nic do hlavy. Chci pracovat s čistou hlavou a moc ji nezatěžovat. Rituály vyloženě nemám, spíš už takové ty dané věci, které má každý hráč – oblékání z levé strany a tak dále. Ale jak říkám – čistá hlava je pro mě základ a nějaké přehnané rituály by tohle mohly narušit.

Jaký je tvůj vztah k mládežnickému hokeji – baví tě třeba práce s dětmi na ledě, nebo by tě to v budoucnu lákalo?

K trénování dětí mám určitě velký a dobrý vztah, už v Hradci jsme chodili vypomáhat s malými gólmankami. Mimo to se už asi pátý rok každé léto účastním gólmanského kempu, který pořádá trenér brankářů z Hradce Králové. Beru to už vlastně jako jakousi samozřejmost a tato práce mě velice baví a naplňuje.

Kdybys měl říct jednu věc, která tě jako člověka vystihuje i mimo led, co by to bylo?

Mimo hokej jsem klidný člověk, ale na ledě jsem naopak plný zápalu. Nerad prohrávám a těžko koušu porážky, takže doufám, že v Hodoníně budeme hlavně vyhrávat a dělat radost našim fanouškům. O hodonínských fanoušcích jsem toho od Schnattiho (Michael Schnattinger, pozn. red.) slyšel hodně a říkal mi, že jsou super! Takže se nemůžu dočkat, až před nimi poprvé vyjedu na led.